Новости за 18.11.2017

Šeřící se ostravské ulice, skrápěné hustým drobným deštěm, působily v pozdním odpoledni pondělí 13. listopadu 2017 pošmourným dojmem. O to přívětivější byly prozářené prostory Domu knihy, v němž probíhala autogramiáda Aleny Vitáskové.

Názory expertů na budoucí vývoj na vybraných zahraničních trzích sledovaný prostřednictvím indexů a porovnání s českým kapitálovým trhem (PX) v horizontu jednoho měsíce a půl roku, v týdnu od 13. 11. 2017.

Často se tvrdí, že radši pozdě než nikdy. V případě poražené pravice je vytvoření tak zvaného Demokratického bloku bezmála měsíc od voleb jen dokladem toho, že si jednotlivé strany uvědomily svou skutečnou „sílu“ pozdě.

Od voleb neuplynul ani měsíc a Sněmovna je před svojí ustavující schůzí. Proto není nutné mít oči navrch hlavy z toho, že se nová vláda dosud rýsuje leda v očích Andreje Babiše a že má daleko od důvěry většiny poslanců.

Dneska vlastně spíš psí mlsotník.

V rozvojových zemích se zdá, že propastný rozdíl mezi klesající úmrtností a růstem porodnosti… ve srovnánání s analogickou fází růstu ve vyspělých zemích se výrazně zúží, protože antikoncepční prostředky jsou dnes mnohem dostupnější. Tempo populačního růstu se koncem tohoto desítiletí stabilizuje a nakonec začne pomalu klesat. (Paul Johnson: Nepřátelé společnosti)

Události poslední doby nám jasně ukazují, že pokrok prostě nezastavíte. Zvláště pokud jde o gender. Dnes už všichni víme, že pokud někdo vypadá jako muž, nemusí být nutně mužem, a platí to i u žen.

Izrael a Irák neudržují diplomatické styky, nikoli z viny Izraele, nutno dodat. V Iráku dokonce nedávno parlament kriminalizoval veřejné používání izraelské vlajky.

Výročí sametové revoluce začíná rok od roku poněkud hořknout. Opět by se dalo poznamenat, že naše země nevzkvétá, nebo alespoň nekvete tak barevně, jak by mohla a měla. Co však kvete, je etatismus, čili myšlenka, že stát vše vyřeší.

28 let je z historického hlediska velmi krátká doba. Stačí však natolik, aby u mnoha lidí vyvolala amnézii na onu hektickou dobu, která změnila náš svět.

Nezapomeňme, že to dali dohromady ostřílení borci z Parlamentu a politického života. Určitě tím něco sledují. Jako každý politický pozorovatel si kladu otázku co. Mám jedinou odpověď, která mi dává smysl.

Kohn přijde k Roubíčkovi do krámu, nakoupí, a Roubíček mu vnucuje účtenku. „Nechaj to, Roubíček, já jim přece věřím.“

100 španělských právních expertů, profesorů a učitelů trestního práva ze španělských univerzit, podepsalo manifest, který prohlašuje, že chování členů katalánské vlády a vedení katalánského parlamentu se dá právně posuzovat jako různé trestné činy, v žádném případě však nejde o „vzpouru“.

Boj za svobodu a demokracii, to jsou silná slova. Ano, v roce 1939 byli studenti v boji a příliš mnoho z nich v něm ztratilo život. To bylo heroické. A také o padesát let později šlo opravdu o hodně.

Dvacet akcí se konalo jenom v Praze a jistěže množství dalších po celé republice. Každý si může vybrat způsob, jak to výročí vnímat. Mohu mluvit jen z pozice vlastní zkušenosti, z těch pár hodin strávených na Národní třídě v Praze. Heslo znělo, že děkujeme, že můžeme. Jistě že mu rozumím a vnímám ho a ztotožňuji se s ním.