Новости за 07.09.2017

Vzpomínková cesta Podyjím s Imaginárním Timíčkem, německým vlčím špicem.

Vzpomínková cesta Podyjím s Imaginárním Timíčkem.

Do konce letošního července trápil Itálii prakticky neustávající příliv migrantů přes Středozemní moře. Teprve začátkem srpna se podařilo přimět ke spolupráci klíčovou Libyi. A to pomohlo snížit počet migrantů.

Nedělní večerní debata - poté, co kancléřka Angela Merkelová z CDU odmítla dva rozhovory, jak tomu bylo většinou v minulosti, kdy se konala jedna debata pro veřejnoprávní média a jedna pro privátní televize - nebyla nijak překvapivá.

Zeptal se mě v blogerské diskusi pan Jakub Kos: „Proč považujete za rasizmus, když odmítnu, třeba jako zadavatel reklamy, model tmavé pleti?“

Je to perlička z dějin české žurnalistiky a určitě se o tom na novinářské fakultě učí dodnes. Ve vzrušené době třiatřicátého vyšel na titulní straně bulvárního večerníku titulek „Vrah Vranské nebyl dopaden“, přičemž to slovo „nebyl“ vysázeli malinkými písmeny, kdežto ta další tři palcovými literami.

Již jako předpubertální havěť jsme se zdobili čelenkami, na nich péra z dosažitelného ptactva či aspoň domácího kura, a vzdělávali se literaturou z pera Karla Maye, tvůrce Vinnetoua, Old Shatterhanda a dalších výmyslů tvůrce, původním povoláním prý ševce v Drážďanech, který na onen vzdálený indiánský kontinent nikdy nevstoupil.

Pro čtenáře mých příspěvků není jistě žádným tajemstvím, že moje spokojenost se současnými poměry v EU je nevelká, či spíše žádná. Nicméně ani já jsem zcela nechápal, proč je ta nespokojenost tak hluboká a tak zásadní. Snad se mi to podaří nyní vysvětlit.

Pro nepamětnické čtenářstvo je třeba říci, že deputát je slovo původu latinského a obecně řečeno je část mzdy v naturáliích, již v dávných dobách užívala čeleď zejména v malých vesnicích.

Jak se dovídáme z informací na obálce, Douglas Murray je publicista. Je zástupcem šéfredaktora časopisu Spectator a publikuje články v nejrůznějších novinách, včetně Sunday Times nebo Wall Street Journal.

Nemá smysl veřejně polemizovat s každým publikovaným názorem, se kterým nesouhlasím. Ani by to nebylo časově možné. Jsou jich denně desítky, možná stovky.

„Islám k Německu patří. Čtyři miliony muslimů přispívají k úspěšnosti spolkové republiky.“ Tato slova o víkendu, tři týdny před parlamentními volbami, v nichž má našlápnuto k vítězství, pronesla kancléřka Angela Merkelová.

Televizní duel dvou špičkových politiků se má překládat postaru jako souboj, ba řež. Je to vyvrcholení volební kampaně, něco jako poslední kolo v závodě formule 1, kdy končí ohledy i taktizování a nastává tvrdý boj kdo s koho.

My Češi o sobě někdy sami říkáme, že ve stavění a bourání pomníků jsme mistři světa. Ale naše historické spory o pomníky se s dnešní vlnou obrazoborectví v USA nedají srovnávat.

Je půlka července a my vyrážíme hodně brzo ráno, po čtvrté ranní, abychom ze Znojma vyšli, ještě dokud bude chladno a úplně se nepřehřáli.

Zdá se, že Andrej Babiš je ještě ubožejší, než jsem tušil. Kdosi mu dal přečíst můj dost výsměšný blog zde či na Neviditelném psu (Kdyby byl Andrej Babiš...) a on dospěl k tomu, že by se měl pochlapit.

Andrej Babiš udělal tu chybu, že si nenašel dobrého krizového manažera. Měl ho hledat už v té době, kdy bylo jasné, že jeho politická firma má nestydatě vysoké preference a že teď budou pilní investigativci hledat ve všech skříních a škatulích kostlivce.