Jaroslav Bašta: Vpřed do třetí dekády třetího tisíciletí
28. 12. 2020 PrvníZprávy
Po pravdě řečeno nevím, zda mě více fascinuje magie čísel našeho letopočtu, nebo zjištění, že čas letí stále rychleji. Během pár dnů končí druhé desetiletí nového tisíciletí, a pohled zpět asi nikoho nenaplňuje optimismem, píše Jaroslav Bašta.
Sice začalo zdánlivě nadějně Arabským jarem, které mělo přinést demokracii do severní Afriky a na Blízký východ a svrhnout tamní přežívající diktatury. Místo toho jsme se dočkali pádu všech tamních sekulárních režimů a vypuknutí nových konfliktů v bezprostředním sousedství Evropy, které dodnes doutnají.
Svržení ukrajinského prezidenta Janukovyče nakonec symbolicky přeneslo severoafrické poměry na evropský kontinent v podobě zástupné války mezi Ruskou federací a Západem. Další dvě občanské války se západní účastí v Sýrii a Lybii otevřely stavidla masové muslimské migrace do Evropské unie. Což během posledních pěti let způsobuje postupnou islamizaci některých západních zemí.
Na tomto místě komentáře si dovolím malou terminologickou odbočku – archeologové zjistili, že termín migrace se stal politicky nekorektním, takže ho v rámci svého oboru nahradili pojmem demická difuze. Označují jím šíření inovací a nových myšlenek prostřednictvím přesunu obyvatel do nových oblastí. Procházka Londýnem, Paříží nebo Marseille dává poznat, že jde o velmi přesný výraz.
Zprávy o válce s islámským fundamentalismem Evropany provázejí už od počátku třetího tisíciletí počínaje 11. zářím 2001. Nejprve z Afganistánu, pak z Iráku. Bohužel, zdá se, že po porážce Islámského státu se z pouští Blízkého východu a Afriky pomalu stěhuje do ulic evropských velkoměst. Protože vlády postižených zemí EU (naposledy Francie a Rakousko) na to musejí reagovat, obávám se, že boj s islámským terorismem se stane běžnou součástí našich životů v nastupující třetí dekádě. Zásadní rozdíl proti minulosti i současnosti bude v tom, že informace o něm se přesunou z rubriky zpravodajství ze zahraničí do zpráv z domova.
Měli bychom si uvědomit včas, že nebudeme bojovat s islamismem, ale s islámem. Islám je totiž jen jeden. Naposledy to pronesl turecký prezident Erdogan, ale před ním to napsal francouzský historik a religionista Jean-Paul Roux: „nepředstavovat si, že existuje dvojí islám – jeden otevřený, mírumilovný, osvícený, tolerantní, moderní, druhý uzavřený, bojovný, fanatický, tmářský, archaický. Existuje jen jeden, ale s mnoha tvářemi.“
Ve třetím tisíciletí část odborníků a politiků považuje za hlavní problém soužití postkřesťanské Evropy s islámem působení radikálních imámů, a hodlá to změnit. Naposledy se k tomu vyjádřil francouzský prezident Emmanuel Macron a hodlá vyškolit „republikánské imámy“. Autoři toho plánu zapomněli na to, že muslimské duchovní nikdo zvenčí nedosazuje, ty si náboženská obec volí. Případně odvolává, pokud jejich názory nesouzní s většinovým míněním věřících (nedávno jsme to mohli sledovat v pražské muslimské komunitě). Proto působení fundamentalistických duchovních není příčinou, ale důsledkem celkové radikalizace evropských muslimů.
Současná pandemie koronaviru a omezení, která ji doprovázejí, vnáší do společnosti nebezpečně vysokou míru frustrace, která se bude v následující hospodářské krizi dále zvyšovat. Připočtu-li k tomu pokračující masovou muslimskou migraci do Evropské unie, pravděpodobnost, že válka civilizací se z pouští a hor Asie a Afriky přenese v začínající třetí dekádě nového tisíciletí do našich ulic, se stala nepříjemně aktuální.