Před sto lety zemřel císařpán! Jeden jeho zvyk nám zbyl dodnes

Co má společného budík a František Josef I.? Možná víc, než byste si mysleli. Protože právě to, že císař byl po celý život ranní ptáče, ovlivňuje naše vstávání dodnes. A je celkem jedno, že František Josef už mezi námi není přesně sto let.

O císaři je známo, že celý život vstával časně ráno. Nejprve to bylo v pět hodin, později k stáru zřejmě vinou nespavosti císař vstával ve čtyři a podle dalších zdrojů dokonce pravidelně v půl čtvrté ráno! Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, pokud by tento drobný zvyk zároveň nezměnil celé národy, přinejmenším ten český.

Stejně brzy jako František Josef I. vstával, také brzy pracoval a přijímal první ranní zprávy o mocnářství. Takto by časným vstáváním císaře trpělo jen jeho nejbližší okolí, nebýt ovšem jednoho nového vynálezu - telefonu.

František Josef I. byl po celý svůj život konzervativní a novinky prý špatně přijímal, zejména k stáru, kdy se na světě objevil telefon. Sám císař s ním nevolal a nepoužíval ho, ale volali jím jeho podřízení. Kamkoli dosáhly dráty, tam mohl časně ráno zazvonit telefon s otázkou od císaře. Není divu, že se tomuto biorytmu brzy přizpůsobili úředníci monarchie a s nimi později i zbytek společnosti.

Zvyk - protože o nic jiného vlastně nešlo - přetrval i komunistickou totalitu a přenesl se až do dnešních dnů. Pravdou ovšem je, že dnes se tohoto císařského dědictví pomalu zbavujeme vlivem Západu a start pracovní doby se stále více posouvá z časného rána k dopoledni.

"Půl čtvrtá" ohraničila císařův poslední den i celý život na tomto světě. Před sto lety, v den svého skonu také vstával v půl čtvrté. A slova "v půl čtvrté" byla rovněž mezi jeho posledními větami. Komorníkovi tak oznamoval, kdy ho má následující den vzbudit. Nikdy k tomu nedošlo. Jak měl císař ve zvyku, šel brzy spát a v devět večer ve spánku zemřel.

Císaři bylo 86 let a své říši vládl dlouhých 68 let. Zemřel na zápal plic ve vídeňském zámku Schönbrunn, uprostřed první světové války, kterou pomohl spoluvyvolat svojí zahraniční politikou. Jejího konce se už nedožil a po jeho smrti na trůn nastoupil Karel I.. Ten už si vladaření příliš neužil, protože v roce 1918 se Rakousko-Uhersko rozpadlo.

Starej Procházka

Jaký ale byl jeho panovník František Josef I.? Češi mu říkali trochu urážlivě Starej Procházka. Traduje se, že tuto přezdívku získal poté, co v novinách vyšla fotografie z otevírání mostu Legií s císařem na fotografii. Měl ji doplňovat popisek "Procházka na mostě". Podle historika Otty Urbana je tato rozšířená verze omyl - císaři se tak přezdívalo už dříve. Přezdívku "Starej procházka" získal už v sedmdesátých letech 19. století, kdy příjezd císařského průvodu oznamoval předjezdec na koni, který se jmenoval Procházka.

Češi si možná "svého" někdejšího císaře příliš neváží, protože za jeho vlády žili v područí monarchie, ale František Josef byl jako člověk zbožný a zodpovědný vůči svému postavení a povinnostem. Mezi jazyky, které ovládal, patřila i čeština.

V osobním životě zřejmě nebyl císař příliš šťastný. S manželkou (a sestřenicí) Alžbětou Bavorskou, které se říkalo Sissi, si brzy byli cizí. Jejich jediný syn Rudolf si v roce 1889 vzal život, bratr byl zastřelen v Mexiku.

Možná trochu překvapivě pro vžitý obraz císaře u Čechů, nebyl František Josef I. tyranem. Ačkoliv prý dokázal důrazně dát najevo nesouhlas, většinu svých příkazů vydával velmi zdvořile slovy "prosím" či "doufám". Už nikdy se nedozvíme, jestli by ho následující proslulá pasáž ze Švejka rozesmála a zda by hostinského Palivce za nevinnou repliku poslal do vězení:

Bretschneider umlkl a díval se zklamané po pusté hospodě. "Tady kdysi visel obraz císaře pána," ozval se opět po chvíli, "právě tam, kde teď visí zrcadlo."

"Jó, to mají pravdu," odpověděl pan Palivec, "visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku a mohly by být z toho nepříjemnosti. Copak to potřebuju?"