Pět mužů v debatě: My budík nepotřebujem

Posílám petici za zvolení Hermanaermana oprezdintem.  prezidentem. Můžete se zařadit. Jen cituji z úvodu:
„Daniel Herman – člověk moudrý, vzdělaný, kultivovaný, skromný, poctivý, pracovitý, čestný a statečný.“
To je lidský exemplář, co?

Daaaaaaniel Heeeerman! Daaaaaaniel Heeeerman!

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….…

Toni, jako člověk hříšný, nepříliš vzdělaný, zdaleka ne moudrý, o poctivosti a kultivovanosti nemluvě, mohu být pouze rád, že mezi námi ještě takový světec žije. Nevíš, prodávají už v Cestě jeho obrázky? A viděls výzvu k občanskému neklidu a stávkám Bartošky a Dyka?

………………………………………………………………………………………………………………………………….…………………………

Viděl. Bartošku známe. My víme, že už tehdy, skoro před padesáti lety, byl Bartoška velice chytrý mladý muž. Dnes je z něho mazaný cynický děda a člověk by čekal, že výzvu k revoluci při svých hereckých schopnostech úplně bez problémů zvládne. Ale kdepak. Je nevěrohodný, ten patetický divadelní přednes, co zvolil… on prostě neví, jak na to. A ten druhý s čupřinou, ten Dyk, co byl vybrán jako tvář nové revoluce. Já samozřejmě nevím, nakolik věří tomu, co říká. Je možná ještě nedospělý, ale co odpovídá redaktorovi, který se ho ptá, jestli se nebojí, že by jejich výzva mohla vést až k nějaké formě nepokojů? Možná k násilí? On mu odpovídá, že „dialog samozřejmě může vyvolat hádku a hádka může vyvolat rvačku, v hospodách to už tak prostě chodí.“

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

A k Bartoškovi jen tolik: Může mobilizovat veřejné mínění člověk, který vystupuje v reklamách na lichvářské půjčky? Navíc, když všichni tuší, že se propůjčil k výzvě proto, aby mu usypal sv. Herman na filmový festival?

………………………………………………………………………………….………………………………………………………………………...

Mně je z Bartošky a z Polívky, který se k výzvě vzápětí přidal, popravdě, úzko. Kdy je vlastně začal život takto přetvářet? Po Listopadu anebo už v mládí? Spíše už tehdy, ale chci říct, že všechny ty jejich podivné lotynky a podvody s eurodotacemi jsou nic proti tomuto, protože… a teď mně naskakují verše mého oblíbeného básníka a prozaika Zdeňka Gáby: Hříchy jsou předem odpuštěny/ a dnes už velmi daleky/, ten kdo se rouhá duchu pravdy/ bude však vinen na věky.

Osobně musím říct, že to jsou v posledních týdnech situace, kdy mám co dělat, abych nepropadal těžké skepsi, ale taky, a z toho jsem sám polekán, aby mě neovládala nenávist.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Zdar Toníku a ostatní přátelé, díky za tvůj dotaz ohledně 28. října. Jsem v obraze. Věděl jsem, že se tato kavárenské šaškárna organizuje, ale tím, že žiji mimo republiku, je ztížené vše sledovat do detailu. Ale to, co jsem nyní četl a viděl, například Krause a jeho antizemanovský „majdan“ na Primě, to šílené vystoupení stále stejných postav, této „morální elity“ národa, sebestředné, sebeukájející, duchovně vyprázdněné a politicky zcela mimo a navíc autoritářské, přesáhlo vše, co jsem doposud zažil a viděl. Fakt. Tady v Německu již naprostá většina národa masmédiím nevěří, neboť nedělají empirickou žurnalistiku, ale politickou propagandu, ale takový „revoluční“ výstup této jednotné transatlantické brigády si zde neumím představit. To by spadalo do rubriky volební reklamy jednotlivých stran. A ti „diváci“, tleskající ve stoje jako jeden muž, prostě týmová práce všech přítomných... Vzpomněl jsem si na bývalé sjezdy KSČ, ale tehdejší delegáti si na rozdíl tohoto pseudoobčanského křoví alespoň na nic nehráli.

Víš, napadly mne při pohledu na to video tyto myšlenky:

1. Oni, tedy transatlantická mocenská elita, mají prachy a média, druhá strana má argumenty. Jejich propagační a politická mašinérie je ovšem čím dál tím primitivnější, lži, podvody a závěry očividné a evidentní. Stále víc lidí to chápe, což je dělá nervózními. Chtějí udržet moc za každou cenu. Maska systému Wall Street s lidskou tváří padla. V Jugoslávii, v Iráku, Libyi a Sýrii, na Ukrajině, a nyní padá u nás. Princip byl a je všude stejný. Mezinárodní právo necháme být, pokud můžeme inscenovat převraty v jeho rámci. Pokud ne, tak se na něj vykašleme. Národní ústavy a jejich instituce totéž: pokud v nich sedí ti „správní“, je všechno okay. Pokud se tam dostanou rušitelé jako Klaus nebo Zeman, tak se prostě barevně „vyčistí“, vytunelují, obejdou nebo třeba zruší, když všechno ostatní selže. Prostředky na to mají: prachy, média i mocenský aparát. Nedělejme si žádné iluze, samet to nebude.

2. Ten cirkus kolem dalajlámy, umělecká fronta transatlantické jednoty, propagační televizní bonbónky, to je skutečně v této formě jedinečné české panoptikum, naše národní specifikum. Je na tom vidět, že jsme neměli novověkou národní státotvornou politickou elitu, v době obrození suplovala divadelní prkna. Tehdy všechna čest, dnes je tato tradice pervertovaná v pravý opak. Politicky zcela ploší umělci kecají do všeho, a protože z „morální“ pozice, tak nepotřebují argumenty. A nejhorší na tom je to, že oni těm svým blábolům věří, jsou přesvědčení, že zachraňují demokracii. Takový Polák, ten vleze do amerického zadku, ale přesně ví, že do něj neleze z lásky k němu, ale aby něco pro sebe získal. Němec nebo Francouz, tím myslím jejich vůdce, nikoliv občany, mává evropskou fanglí, a přitom pod jejím stožárem a jejím jménem tvrdě prosazuje vlastní zájmy. Čech myslí jinak. Naši „Američané“ jim vlezou do střeva z přesvědčení, že již samotné uchýlení se do něj je heroický a záslužný čin. Jen tak je možné sebepokálení všech těch havlů a hermanů před landsmanšaftem. A necitelnost vůči skutečným hrdinům nebo selektivní přístup k nim potom umožňuje takovou odpornou šaškárnu jako nyní s tím Bradym.

Jinak to citování Záloma kolegou Nečasem je naprosto přesné. Jak jsem psal: ústavní instituce jsou dobré, pokud jim slouží. Když ne, tak se jednoduše postaví mimo hru, viz Ukrajina a jinde. S demokracií a právním státem to samozřejmě nemá nic společného.

Přiznám se, Toniku, že teprve až v souvislosti s érou Havla coby prezidenta a rolí jeho epigonů jsem plně pochopil Masarykův odpor a opovržení k – jak to psával – indiferentním liberálům a plytkým kosmopolitům.

Ach Bože, to jsem se rozepsal... Sorry, ale dlouho jsme se neslyšeli a jde o zásadní věci. Ale příště se budu držet zkrátka.

Pozdrav Tobě i ostatním, utíkám nakoupit!

Petr

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Už jsem konečně fit. Včera jsem totiž byl kvůli žaludečním potížím vyřazen až do dnešního rána z provozu.

Takže jdu rovnou na to. Myslím si, že nacházíme se jako Češi a vůbec Evropané uprostřed procesů, které si většina z nás – beztvarým časem unášených a bojem o existenci z cela vytížených – sotva uvědomuje. Vyjma historiků, kulturních antropologů (kupodivu ne tak moc politologů), si do situace, v níž se nacházíme, dokážou opatřit vhled, pouze jedinci hlouběji založení, kteří v reakci na školským systémem záměrně přivozenou, všeobecnou historickou negramotnost všude kolem, prahnou po informacích a pídí se po nich.

A tak si většina společnosti vůbec neuvědomuje, že je objektem manipulace a „řízení“ stran jakési pomyslné, shora dolů jednosměrně propojené pyramidy rádoby povolaných a „vyvolených“ (nikým však nevolených) jedinců, odhodlaných ovládat (dnes i přeshraničně), za fasádou demokracie celé, přes staletí organicky rostlé společnosti.

S posledním excesem tohoto vývoje jsme konfrontováni v těchto dnech: Náhle se před námi na obrazovkách objevili příslušníci té nejspodnější části této pyramidy – představitelé reprodukčních uměn s mediálně „profláknutými“ obličeji – a vyzvali nás k „neklidu“ (přesněji řečeno k nepokojům) a nepřímo ke svržení prezidenta. Jako by nebyl demokraticky zvolen a nedodržoval ústavní pořádek! Něco na způsob prezidenta a pak samozvaného „císaře“ Bokasy ve Středoafrické republice cca před čtvrtstoletím, který si nechal ke snídani předkládat křupavá, čerstvě upečená nemluvňata a nabídl je při státní návštěvě i francouzskému prezidentu Giscardu d'Estaingovi. Ano, v zemích s takovými poměry jsou výzvy k povstání proti samozvancům, kteří se „vyšvihli“ do jejich čela, přiměřené a zcela na místě. Být na té samé vlně jako oni nastrčení, s ohněm si hrající kašpaři, vyzývající z obrazovky „veřejnoprávní“ ČT de facto ke státnímu převratu, šel bych se zeptat, kde se vydávají zbraně…

Příště k té pyramidě rozšířené směrem nahoru.

Všechny Vás zdravím!

Laďa

………………………………………………………………………………………..…………………………………………………………………..

Pozoruhodné je, jak česká média, která má tato skupinka elitářů zcela na své straně, vytvářejí obraz velmi škaredého, nevkusného, hloupého, ba odporného nepřítele. Což dělával mistrně Josef Goebbels. Jinak smýšlející kreslí jako hlupáky, vidláky, kteří poslouchají šlágry, po bradách jim teče omastek a nosí ponožky do sandálů. Totéž platí o cti nehodných státech.

Představme si, že by někdo líčil Spojené Státy jako zemi špatného, hormony nacpaného žrádla, obézních postav, bloudících obchodními centry, předpotopním metrem v New Yorku, kde je v létě kolem padesáti stupňů, zemi sestávající z bezzubých motorkářů, na ulici spících podivínů a polodivokých psů.

………………………………………………………………………………………..…………………………………………………………………..

Petříku milý, myslíš tedy, že to je sázka opět na herce, i když situace je zcela jiná, než v listopadu 89? Teď jsem si právě přečetl, jak ten Dyk zas říká: „Oni chtějí, abychom se báli. Ale my jim musíme říct, my se nebojíme, vy se bojíte, vy svině. A já mám zprávy, že už se to děje.“ A jinde praví ještě k akci 28. října. „Jste tam s těmi lidmi a cítíte, jak kolem vás proudí pravda a láska, cítil jsem to teď na Staromáku…“ Ta jeho nabádání davu k nízkosti, to už je jak z manuálu barevných revolucí, jak tam „háže tu emoci“ my a oni, na jedné straně pravda a láska, na druhé straně ty svině.… Možná ten Dyk je jenom v absolutním duševním zmatku, sugestibilní, sebezhlíživý, nadutý, jako většina herců. Ale ať to činí vědomě nebo nevědomě, vypouští před 17. listopadem démony... Avšak pořád nějak nemůžu uvěřit, že tu „revoluci“ povedou Dyk, Vilhelmová, Mádl a Geislerová a ostatní se k hercům po celé zemi připojí…

…………………………………………………………………………………………………………………………..……………………………..…

Určitě by bylo zajímavé, komu ten Dyk říká svině a komu vlastně vyhrožuje. Celému nekavárenskému národu? Nebo komu?

………………………………………………………………………………………………………………………….…………………………………

Večer jsem vyčerpáním usnul a chtěl text brzy ráno dorazit. Pár hodin mi však ne a ne naskočit počítač!! Byla to situace na infarkt. Naštěstí se tu objevila dcera z Prahy, která mi to dopoledne nastartovala!

Už jsem psal minule, že na prvním místě je nutno věnovat pozornost muži – věrolomnému slovnímu žongléru a ekvilibristovi, který ač členem vlády, vpadl této a její – s vedoucími státy EU totožné – zahraniční politice do zad a setkal se záměrně na jemu svěřeném vládním úřadě (tedy oficiálně) s kontroverzním mnichem z himalájských velehor – tím nejvyšším (tibetsky: thalai - blá - ma) a uvedl tak těsně před výročím republiky do pohybu hanebnou šmíráckou inscenaci, na jejímž vyvrcholení (kolem dalšího státního svátku cca o tři týdny později), by měl zřejmě být sesazen demokraticky zvolený a ústavní pořádek dodržující prezident. Vše nasvědčuje tomu, že tohle pozdvižení bylo připravováno z těch samých, nejvyšších míst manipulátorské pyramidy, odkud pocházely již před dvěma léty neslavně proslulé červené karty proti témuž prezidentovi. Smutnou roli přímého prezidentského atentátníka sehrál tentokrát jakýsi nic netušící, roztomilý dědeček-hříbeček z Kanady.

Abychom pochopili, co je základem společenského úspěchu tohoto člověka, tak jsou to křivácké úkroky stranou či ještě spíše úskoky – opuštění toho, co předtím zdánlivě zastával. Stejně tak mu v dosavadním kariérním postupu posloužil vždy včasný úkryt v nějaké, ze zahraničí řízené instituci – ať už to byla katolická církev, Evropská unie anebo naposledy Sudetoněmecký svaz vyhnanců. Na tom by nebylo samo o sobě nic zavrženíhodného – usmíření (i oběti s pachatelem) je heslem dne. Avšak jestliže (už jako ministr ČR!), přistoupí na verzi Němců, že všechno Zlo začalo až po roce 1945 či že teprve vyhnání Němců po válce zničilo tisíc let příkladného soužití Čechů a Němců v „Böhmerlandu“, svědčí nejenom o jeho elementární neznalosti novějších dějin, nýbrž i o snaze zalíbit se oné zbytkové menšině ve Svazu vyhnanců, která nemíní uznat historickou pravdu ani se vzdát svých požadavků. Jako by nebylo ve třicátých letech Henleina či příklonu drtivé většiny sudetských Němců k závazným tezím nacistického „koránu“ – základnímu dílu Mein Kampf, v němž hlásá Hitler nutnost vyčistit středoevropský prostor od Slovanů. Anebo sudetskými Němci (opět většinově) podporované a spolu s říšskými Němci prováděné hrůzovlády v tzv. Protektorátě, během níž bylo na 400 000 příslušníků českého národa vyvražděno.

Nakonec příhoda takřka anekdotického charakteru: Ministr kultury nadšeně vyprávěl, jak s dalajlámou vstoupil v Praze do nějakých velebně působících barokních prostor: „Hned u vchodu mě ovanul Duch tohoto velkého myslitele!“ Možná veleduch z hor právě v tu chvíli flatuloval...J

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Jsem rád, že do diskuse je vtažen pan Zdeněk Gába.

Mám na něj dotaz: Celkem mne nepřekvapuje, že v současných destruktivních aktivitách ve jménu demokracie působí zejména popkulturní figury. Ale přece jen mne znepokojuje, že se k nim přidávají lidé slova. Spisovatelé, básníci. Neměl Burroughs pravdu, když označil jazyk za virus?

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………….………

Přátelé a kolegové, tak se nám to nějak rozjelo, je z toho řádná diskuze, a je tomu tak dobře, situace je vážná. Na to naráží, vlastně přesně popisuje Láďa Plch, není k tomu co dodat. Snad jen tučně podtrhnout dva body. Ano, i když se lidé začínají probouzet z růžového spánku, nejen u nás, ale i v Německu a jinde, spousta z nich si opravdu ještě neuvědomuje podstatu procesů, jejich hloubku a brizanci. To, že se nacházíme ve zlomové době, kdy můžeme buď získat, nebo opravdu mnoho, velmi mnoho ztratit. Druhý bod, který Láďa uvedl a který je potřeba vykřičet do světa, je skutečnost, že pořad české televize může beztrestně vyzývat ke státnímu převratu. Že tam vypochodují na jeviště herecké figurky, statisté ve hře, které očividně naprosto nerozumí, že se najde moderátor, který tuto nehoráznou trapnost inscenuje, a že bylo do publika vpuštěno divácké křoví ve stoje tleskající těmto postsametovým svazákům, to vše dohromady je nezvratný důkaz usurpace média úzkou politickou skupinou, což je známka totalitních tendencí.

Kolega Nečas zmiňuje fenomén ‚odporného nepřítele‘ a Ty, Toníku jsi citoval Dykův slovník: vskutku Havlův epigon, věty řízné jako ‚humanitární bombardování‘! Takže máme na výběr: jsme buď „svině“ nebo „Putinovi agenti“. Přátelé, nevím jak vy, ale když to tvrdí takoví „experti“ na demokracii, tak na to začínám být hrdý. Ale k věci.

Taktika a metoda barevných a jarních „revolucí“, islamistických a fašistických převratů pod taktovkou transatlantických „humanistů“ jsou stejné, to bych chtěl zdůraznit. Jedno, jestli je plánován protiústavní převrat jako třeba v Srbsku nebo na Ukrajině, nebo vojenská intervence na podporu svržení vlády a prezidenta v Africe nebo na Blízkém východě: cílovou osobu a její okruh je nutné démonizovat. Jen si vzpomeňte, kolik jsme po pádu železné opony zažili „Hitlerů“! V Bagdádu, Bělehradě, Tripolisu nebo Damašku, pěkně selektivně podle geopolitických cílů Velké transatlantické sestry. A přesně tak je to ve variantě „light“ u nepohodlných politiků-státníků v Evropě. Našim moralistům vadil „diktátor“ Janukovič, fašistické korpsy ze západní Ukrajiny jsou okay. Srbští četnici fuj, chorvatští ustašovci nebo bosensko-muslimský řezník bravo. Není potřeba rozvádět, ale opakuji znovu: metoda démonizace osoby, která má být svržena, patří k základním krokům předcházejícím násilný státní převrat.

Jinak k tvému dotazu ohledně herců, Toníku. Listopad 89, to byla, jak říkáš, zcela jiná situace. Tam za změnou stálo fakticky celé Československo. V různé míře a s různými představami, ale o tom, že jsme ve slepé uličce a je třeba politická změna, panoval obecný konsens. Což samozřejmě neznamenalo, že si celý národ přál otevřít dveře hardcore kapitalizmu, což věděli i „vůdcové listopadu“, proto ty sametové bláboly Havla a jeho kliky. Oni věděli, co přijde, a zrovna tak věděli, že to musí přijít po kapkách a zabalené do líbivých, humanistických frází. „Politika“ někde mezi dalajlámou, Rolling Stones a americkým mýtem svobody při zachování sociálních jistot a světového míru. Tehdy to u většiny zabralo, dnes jsme konfrontovaní s realitou, masky sametového kapitalizmu a americké lidskoprávní komedie padly. Herci a jejich političtí mentoři dnes národu nemají co nabídnout, kromě „přátelství na věčné časy s USA“. Ale podcenit se nesmí síly, které stojí za touto divadelní oponou.

Jinak herce fušující do politiky najdeme i jinde, Amerika je toho nejlepším příkladem. Ale tak vyhraněnou, takřka exkluzivní politickou roli, jakou mají umělci u nás, to je evropská, ba dokonce bych řekl světová rarita. Podle mého to jednak souvisí s tím, co jsem již napsal – totiž se státoprávním deficitem v novodobé historii Českých zemí v rámci habsburské říše. Prostě s absencí skutečné státotvorné a státonosné národní vrstvy, ta se samozřejmě nevytvoří přes noc. Pokud nám ji nesťali jiní, tak jsme si její zárodky každých dvacet let zlikvidovali sami. A tak skutečnou politiku a diplomacii suplovali a suplují divadelní prkna. Problém je v tom, že zatímco například v I. Československé republice se jednalo o skutečnou intelektuální elitu, která měla národu co říct, dnešní polistopadová absurdně divadelní obec pouze papouškuje přes třicet let staré myšlenkové stereotypy. S tím, že se chovají jako ti, proti kterým vyšli v roce 1989 na náměstí, jen s opačným znaménkem. Ideologie opět vítězí nad realitou a k tomu totální oddanost zahraničnímu protektorovi...

Bože, a to jsem se chtěl držet zkrátka, omlouvám se opět za tu délku, to je tak, když se diskutuje na elektronickém papíře.

Moc všechny zdravím, držte se!

Petr

P. S. Ale opravdu mám strach, že to píšu moc dlouhé. Nebo to nevadí?

……………………………………………………………………………………………………………………….……………………………………

Vůbec to nevadí. Jsi hlavní „figura“.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………….………

No, my jsme všichni hlavni figury. Bez rozdílu!

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………...….

Máš pravdu. Všichni máme v této debatě svoje místo… Já toho teď mám hodně v práci, a tak se tímto omlouvám a posílám alespoň malý příspěvek:

Podepsáno 23 úctařů.

Anebo takhle:Vážený soudruhu ministře, jako ředitelé kulturních institucí vyjadřujeme plnou podporu pokrokovým ideálům, které vytýčil XX. sjezd KSČ. Připojujeme se ke všem demokratickým silám… atd.

To jsou ty známé iniciativy kulturních pracovníků. Ministr je jmenuje, odvolává, a tak jsou obesláni, jeho asistentky je nejspíš rychle obvolají a iniciativa ještě týž den spatří světlo světa. On je to střet zájmů, ale kdo by měl odvahu se na to odvolat…

A tak se to dělá. Daaaaniel Heeerman ukazuje: A tak, ano, přesně tak, jako těch třiadvacet, se budete plazit i vy!

…………………………………………………….………………………………………………………….…………………………………………..

Toníku, to je přesně ono. Pocit vlastní exkluzivity, bezmezná, nekritická adorace, v naší postlistopadově nesametové realitě „morálně-politických“ idolů, ať již domácích (Havel) nebo zahraničních (dalajláma) a s tím spojená naprostá oddanost cizímu protektorovi, což se vydává za vrchol cti a politické kultury, nebyla a není výsada jednoho systému, jedné strany. Je to stav ducha, který je buď autentický a schopný (sebe)reflexe, nebo prostě poddanský se vším všudy. Paralelu v rétorice i chování současné „pražské kavárny“ s bývalým režimem jsem několikrát načrtnul v mých článcích. To, co jsi nyní „přetisknul“, by mělo být povinnou četbou. Faktem je, že když jsem na internetu viděl ten Krausův „prima majdan“, tak jsem se cítil být přenesen do doby normalizace sedmdesátých let. A fakt nevím, jestli ten výstup byl k smíchu, k pláči nebo jestli bychom se měli obávat o osud země.

………………………….………………………………………………………………………………………………………………………….……..

Posílám ještě slibované doplnění mocenské pyramidy. Jako na dalšího přímého „pachatele“ či předposlední článek subalterního řetězce v přijímání a předávání instrukcí směrem dolů z vrcholu pyramidy, je nutno nahlížet na dramatika a „pravicového“ komentátora – autora Výzvy k neklidu. Pravicového ovšem pouze ve smyslu ekonomickém, známého svými asociálními postoji, nikoliv jako zastánce hodnotového konzervatismu, který by lpěl na vpravdě evropských tradicích západní civilizace. Zúženou výseč jeho pohledu na svět objasňují do značné míry i jeho rodinné vazby na finanční kruhy – je zetěm známého bankéře a senátora z divokých devadesátých let.

Jinak ambasáda jedné velké země za oceánem, zaujímající vyšší patra této pyramidy, má v těchto chvílích určitě pohotovost. Nezbývá než vyčkat, jak se nejnovější výsledek prezidentské volby v této veliké zemi projeví i na jejích aktivitách ve „spřátelených zemích“.

………………………….………………………………………………………………………………………………………………………….……..

Nečas Plchovi 9. listopadu

Když jsem ráno viděl Schapirovy mediální partnery – ČT 24, kterak narychlo sehnali Romanceva /paní Procházková možná ještě spala/ a vyslechl neskrývanou nechuť k volbě amerického presidenta, později zlověstná proroctví Gazdíka, Žantovského, Mjartanoviče aj., mám pocit, že to zas tak špatná volba nebyla. Na druhou stranu, když vidím, kdo všechno nad Trumpem jásá, tak bych měl v optimismu asi poněkud mírnit…

Ale k tomu, co jsi psal minule. Mluvíš o nečitelné situaci, ve které si vhled mohou opatřit historici, kulturní antropologové, méně už politologové. Ty jsi zažil dosti divoká léta v exilu v dobách, kdy Joschka Fischer ještě běhal po Universitě v tričku s Ho-Či-Minem, na každé německé škole a v klubech se divoce diskutovalo o ohroženém míru a mlaďoši se ostře vymezovali proti pokrytecké politice.

Je skutečně ta přežranost a uzavření do virtuality důvodem, proč právě mladí lidé u nás, myslím študáky, mladší kulturní úderku a vůbec – jak říkáš, ten spodek pyramidy – ignoruje termojadernou hrozbu, zbožňuje estáblišment a dělá užitečné idioty?

Ono se paradoxně o válce hovoří stále. V televizích se bojuje od dětských válečných kreslených filmů až po permanentně opakované válečné dokumenty. Válka je všude, ale přitom nikde. Je totiž prezentovaná jako hra, dobrodružství a zábava.

Jevy jako myšlenkový nihilismus a prázdnota v hlavách mládeže, hurvínkovské představy o tom, jak to ve světě chodí (navzdory její možnosti cestovat!), anebo i skutečnost, že si mnozí mladiství malují i válku a termojaderné inferno jak nějakou počítačovou hru či debilizující akční film, mají řadu společných příčin. K nejzávažnějším z nich patří zajisté i všeobecný úpadek vzdělanosti a s ním spojeného mizení dříve obvyklého, všeobecného přehledu, „rozhledu“ (a vlastně i „nadhledu“) u širokých vrstev obyvatelstva. Na tzv. „Západě“ nastal tento úpadek vzdělanosti po „pokrokových“ reformách všeobecného a humanitního školství na konci 60. let. Absolvoval jsem v 70. a 80. letech v tehdejším západním Německu ještě jednou střední školu s maturitou a potom i vysokou školu humanitního zaměření, a tak Karle – věř mi, že vím, o čem mluvím!

U nás jsme o západním vzoru „reformovali“ školství se stejným výsledkem v 90. letech. I naši mladí lidé postrádají již („díky“ neexistenci osnov a vytlačení ucelené výuky dějepisu, především vlastních dějin), základní souvislé vědomosti a znalosti, které by jim dovolily orientovat se v tom, jaké síly ovládají a mění svět, neřkuli čelit adekvátně tomu, co se na nás valí a čemu jsme jako Evropané vystaveni. Nejsmutnější na tomhle vývoji je, že se důsledky tohoto vývoje projevují již i v konkrétních diletantských rozhodnutích, v bezradnosti a nečinnosti i řady vrcholných západních politiků.

Před rokem 1989 byla u nás výuka dějepisu pojímána sice redukovaně jako „dějiny třídního boje“, avšak díky důsledně uplatňovanému chronologickému principu si mohl každý utvořit jakousi časem probíhající vědomostní kostru, na niž nebyl problém si navěšet i další oblasti svého zájmu. Každý věděl, kdy asi tak začala v Anglii průmyslová revoluce či ve kterém století se uskutečnily objevné plavby portugalských a španělských mořeplavců. Ne tak v západním Německu, kde se v předmětu „Dějepis“ pojednávaly izolovaně jen určité výseče ze světových dějin, většina studentů v mé třídě se vyslovila „demokratickým“ hlasováním pro probírání Výmarské republiky a jejím přechodu do éry nacizmu a drtivá většina těchto spolužáků o Kryštofu Kolumbovi nikdy neslyšela a průmyslovou revoluci by zařadila do čtrnáctého století. Důsledně neformální výuka probíhala jen formou studenty připravovaných referátů, a tak mi připomínala spíše než hodinu dějepisu nějaké školení SSM. Můj profesor na katedře Středo- a východoevropských dějin na univerzitě v Marburgu s oblibou konstatoval, že „všeobecný přehled mají a předběžné, ucelené znalosti evropských dějin, kultury, literatury i zeměpisu vykazují pouze studenti-emigranti, pocházející z Československa, NDR či Maďarska“.

Karle, máš pravdu, ale důvody „prázdných hlav“ v řadách dorostu bych neviděl jen v přežranosti a úniku do virtuality, nýbrž i v samotném „demokratickém“ školském systému!

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………….…..….

Jak se to má dnes s učenci dobře ukazuje popkultura. Zde milovník a znalec umění, klasické hudby a poezie je ztělesněn v sériovém vrahu Dr. Hannibalu Lecterovi.

………………………………………………………………………………………………………………………………………….……………….

Tak úvodem Ti musím, Láďo, poděkovat za ten mejl ohledně vzdělanosti na „Západě“, konkrétně v – dříve západním – Německu. Udělal jsem od roku 1980 až dodnes přesně ty stejné zkušenosti. Velmi mne to tehdy překvapilo, byl bych býval v sázce tehdy prohrál poslední kalhoty. Naivně jsem si myslel, že když mladí mají přístup k veškeré literatuře bez cenzury, tak prostě musí být vzdělanější než my z „Východu“. Mluvím o povinném školství včetně gymnázií, nikoliv o univerzitách. Naše maturita nebyla uznávaná, a sice s patřičnou dávkou arogance a německé nadřazenosti. To byly mé první konflikty se zdejším prostředím. A nebyl jsem sám. Když jsem se seznámil s několika stejně starými, pardon, tehdy stejně mladými, Čechoslováky, hovořili totéž. Že zdejší neznali třeba hlavní města evropských států, již to byl šok. Ale když jsem se setkal absolventy reálky, kteří nebyli schopni říct, že hlavní město tehdejší SRN je Bonn, to už jsem si sedl na prdel.

Mohl bych pokračovat s líčením smutně anekdotních historek do nekonečna, ale nechci dublovat Láďu a máme i jiná témata. Ale ono se i v tomto případě jedná o věc zásadní. Jednak to strašné sebepodceňování, tehdy samozřejmě vybičované „normalizací“, která svým ideologickým debilizmem překryla i to, co na „Východě“ a speciálně u nás bylo dobré. Když jsem o tom po listopadu 89 u nás vyprávěl a varoval před nekritickém přeceňování „Západu“, dívali se většinou na mne jako na Marťana. Kdo mne a moji vitu neznal, musel si myslet, že jsem nějaký kryptokomunista-provokatér. A přátelé, z tohoto bodu pramení ona šílená adorace „Západu“ v prvních polistopadových letech, tento tah na „Západ“ nám odcizil Slováky a bez problému vyprodal republiku. Velká část národa z toho zaplať Bůh vystřízlivěla, u jeho „kavárenské“ části však zůstala. A ona nechápe, nebo nechce chápat, že tímto odkazem naprosté oddanosti reálně existujícímu Západu, jeho virtuální realitě, veškeré autentické západní, evropské hodnoty naopak popírá. Podobně jako „normalizace“ dokázala zdiskreditovat ideu socializmu a ekonomicky i politicky zglajchšaltovaná a glajchšaltující EU usurpovala Evropu, a tím ji nejen ničí, ale i diskredituje. Jedná se stále a pořád o ty stejné myšlenkové mechanizmy a jejich struktury, bez ohledu na momentální barvu stranické knížky. ONI jsou na správné straně (báječný a hlavně bájný „Západ“), což opravňuje k politické inkvizici. Toto je ta polarizace společnosti. Nikoliv mezi levicí a pravicí, ty byly „Maastrichtem“ a „Lisabonem“ rozpuštěny v nepolitickém euro-středu, ale mezi těmi jak nalevo, tak napravo od něj, kteří se tomuto ideologickému diktátu odmítají podřídit, a mezi strážci pravé víry.

Problém vzdělání samozřejmě souvisí s tím, o čem se oba kolegové zmiňují. Osobně jsem přesvědčen, že digitalizace a sociální média zcela nově definují politiku. Tím pádem vyvstává obrovský a zásadní otazník, co s politikou