Turecko bylo po celou dobu Studené války spojencem Západu. Na Druhé světové válce se sice příliš nepodílelo, ale např. Korejské války se účastnilo značně a za cenu velkých obětí. Jeho armáda je druhá nejpočetnější v zemích NATO (hned po USA). Ale toto bylo tzv. kemalistické Turecko, nesoucí atributy, jež mu dodal zakladatel turecké republiky Mustafa Kemal. Byly to sekulární stát, turecký nacionalismus, sekulární armáda, a její na Západě vzdělaný generální štáb coby garant sekulárního charakteru státu. Tento generální štáb měl v kemalistickém Turecku poslání podobné, jaké má v liberálních demokraciích ústavní soud: když měl dojem, že se volená politika odklání od ústavních principů, zasáhl a rozhodnutí volených politiků zneplatnil. Od nástupu bývalého premiéra a současného prezidenta R. T. Erdogana k moci v roce 2002 vyvstávaly pochybnosti, do jaké míry chce Erdogan zachovat kemalistický charakter Turecka a do jaké míry jej hodlá opustit v zájmu tzv. islámské demokracie (dle jeho stoupenců), anebo přímo měkkého islamismu a islámského státu. Tyto pochybnosti jsou po neúspěšném pokusu části turecké armády 15. července letošního roku vyřešeny. Na neúspěšný puč Erdogan reagoval svým vlastním „protipučem“ a za cenu masového zatýkání a propouštění z práce svých skutečných či domnělých odpůrců v zemi změnil režim. Dnešní Turecko již [...]
