Od Turka zajatá, od velkého pána
Zdeněk Hrabica
20. 4. 2016
Málokdo si povšimnul nedávných slov Vladimíra Putina, že Turecko je dávný přítel Ruska, ale nikoliv z jeho pohledu je přítelem Ruska současná turecká politická reprezentace. Nevím, proč to druhé nemůže platit nyní i pro nás. Maně si vzpomínám ze své práce v redakci, když na území Turecka došlo před lety k zatčení a věznění dvou mých kolegů – kmenových i externích – Jaromíra Štětiny a Dany Mazalové.
Podařilo se je nejenom jejich úsilím ze vzniklé tyranie dostat; jejich vyprávění mne však dodneška neopustilo. Způsoby tureckého vězeňství, spojené se středověkým mučením, se hodně vzdalovaly od našich, evropských vyšetřovacích metod. Byly, ale naopak hodně a navlas blízké třebas afghánským vězeňským poměrům.
Včera jsem se potkal na pražském Václaváku se skupinou tureckých vysokoškoláků, ozdobených emblémy Turecka a Evropské unie; přijeli na skok do Prahy – ještě na platná víza.
Příště prý už přijedou bez víz. A bude jich i v Praze pořád víc a víc.
Z Prahy je to do Berlína cy dup a tam je Turků už dneska habaděj.
Chovali se ke mně přátelsky, vždyť letecké spojení mezi Českou republikou a Tureckem je podle spojů již nejčetnější, ve frekvenci až třikrát denně.
Mohl jsem jim odpovědět velmi snadno pouze na jedinou otázku, kde se nalézá nejbližší mešita. Podle mých znalostí je až v Brně a sám jsem ji jako novinář nejednou navštívil, nepřipomíná svou podobou sakrální stavbu. Byla a je stavebními omezeními limitována, aby nebyla široké veřejnosti na první pohled příliš patrná.
Kdysi jsem několikrát navštívil a pobýval v bytě představitele českých muslimů v Třebíči a několikrát jsem rovně v Praze 6 besedoval s překladatelem Koránu do češtiny.
Z obojích setkání jsem si kromě dostatečné znalosti literatury udělal mlhavou představu o Turecku a o poměrech v zemi, která byla přijata do NATO, nikoliv do EU.
Hodně jsem se dozvěděl od svých vrstevníků, spolustudentů - Kurdů, kterým Československo umožnilo vystudovat u nás.
Zatím se jejich svědectví nemusím vzdávat. Spíše se všechna v lecčems, v mnoha ohledech podobají nynější exhibici německého komika - než protestům potrefeného.
Ale jsem už nyní více opatrnější. Podpořit urážku a zesměšnění je poněkud riskantnější, zvláště jde li o jinou hlavu, než hlavu českého prezidenta.
Koncem minulého roku jsem byl spolu s básníkem Karlem Sýsem na setkání v Jihlavě. Pusu jsem si pustil trochu na špacír, nelhal jsem – ale chvíli přítomný kolega z Jihlavských listů - pak upekl článek a vytvořil v Jihlavských listech řádky s titulkem: „Novinář Hrabica: Islamisté jsou již tady. “ Nebo tak nějak.
A autor upozornil své čtenáře, v duchu doby a režimu, že komunisté vždycky jenom straší válkami.
Takovou myšlenku však vyslovil redaktor tamních novin Pavel Bajer, nikoliv Zdeněk Hrabica nebo Karel Sýs.
Budiž, vítězové mají přece vždycky pravdu. Jak to bude už v nejbližší době s Tureckem – se však teprve uvidí. Od pradávna mi blízcí radili, že s Turkem není záhodno si něco začínat. Konečně donští kozáci to tureckému sultánovi napsali daleko srdnatěji, než bych to uměl já.
Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK