P.C.Roberts: Zahraniční politikou Washingtonu je – vražda
5. 2. 2016 PaulCraigRoberts
Washingtonská tradice masakrování lidí má svou bohatou tradici. Započala vybíjením Indiánů válečnými zločinci Shermannem a Sheridanem, a pokračovala svržením atomových bomb na japonské civilní obyvatelstvo. Od těchto masakrů, spíše jen občasných, pokročil ovšem Washington k současnému masakrování lidí kontinuálnímu. Od doby Clintonova režimu se masakrování civilistů stalo určující charakteristikou politiky Spojených států.
Washington je zodpovědný za zničení Jugoslávie a Srbska, Afghánistánu, Iráku, Libye, Somálska a části Sýrie. Washington umožnil saudsko-arabský útok na Jemen, ukrajinský útok na její dříve ruské oblasti, a umožnil též izraelské zničení Palestiny i vraždění arabských občanů.
Americkému vražednému běsnění na Středním východě a v Severní Africe podali pomocnou ruku Evropané, kteří washingtonským zločincům poskytli jak diplomatické, tak i vojenské krytí. Dnes za to platí přílivem milionů uprchlíků na své území. Německé ženy, uprchlíky znásilňované, mohou za své pokoření poděkovat washingtonské loutce - kancléřce, která krveprolití, jež uprchlickou krizi vyvolalo, svým postojem umožnila.
Publicistka Mattea Kramerová upozornila na skutečnost, že ke všem svým dosavadním vraždám připravuje nyní Washington vraždění civilního obyvatelstva na širším základě – a to s pomocí dronů, které je budou kosit při svatebních obřadech, pohřbech, na dětských hřištích, ve zdravotnických zařízeních i v jejích domovech. Nic nemůže absenci morální integrity a svědomí amerického státu ilustrovat lépe než termín „vedlejší škody“, který americký establishment pro vraždění civilistů v současnosti zavedl. A jestliže se nějaký křik ze strany amerických vazalů proti vražednické vlně Washingtonu čas od času ozve, je příliš slabý na to, aby jej bylo v USA slyšet.
Jak Kramerová uvádí, všichni současní kandidáti na funkci příštího amerického prezidenta soutěží v podstatě a též nejlítěji o to, který z nich dokáže – až se ujme křesla – spáchat ještě víc zločinů, než jich spáchali prezidenti dosavadní. Tak např. kandidát s největší nadějí na zvolení vyslovil svůj souhlas s mučením, a to bez ohledu na to, že je v USA zakázáno, a to jak podle amerického, tak i mezinárodního práva. Tento kandidát prohlašuje, že „mučení funguje“, kteroužto skutečnost pokládá za jeho plné oprávnění. Což je ovšem v rozporu s názorem expertů, kteří velmi dobře vědí pravý opak: že totiž mučení nefunguje. Téměř každý mučený řekne totiž cokoliv jen proto, aby jeho mučení ustalo. U většiny z těchto mučených ve „válce proti teroru“, kteří se pod tlakem mučení ke svým domnělým vinám přiznali, se později prokázalo, že byli nevinní. Běžně se totiž stává to, že tito lidé nedokáží odpovědět na otázky, jež se jim kladou, i když jsou schopni i ochotni poskytnout odpovědi pravdivé.
Alexandr Solženicyn např. vzpomínal, že sovětští disidenti, očekávající, že budou zatčeni a mučeni, se nazpaměť učili jména na hrobech, aby pak tato jména při mučení mohli uvádět jako jména svých spoluviníků. A to nejen proto, aby tak ukojili hlad vyšetřovatelů po jménech, ale též proto, aby pod tlakem mučitelských praktik neohrozili nevinné lidi.
Dosavadní washingtonský způsob invazí, při nichž se jako hlavní zbraň proti teroristům používají bomby, shazované na lidi z letadel či dronů, je naprosto nesmyslný. A prokazuje jen to, že pro vládu, zbavenou rozumu, se cílem stalo vraždění samotné. I blázen totiž dobře ví, že právě násílí je onou látkou, která plodí terorizmus. To ovšem současný Washington neví, a prokazuje tudíž ještě méně inteligence, než kolik ji má blázen.
V současné době má americký stát právo popravovat své občany dokonce i bez řádného soudního projednání – a to bez ohledu na fakt, že americká ústava takovéto vraždy striktně zakazuje. Čímž se vraždící mánie Washingtonu obrátila od zahraničí i ke svým vlastním lidem.
Jediný možný závěr tedy je, že za Clintona, G.W. Bushe a Obamy se americká vláda stala nezodpovědnou, bezzákonnou a kriminální organizací, představující nebezpečí nejen pro svět, ale i pro své vlastní občany.
Překlad: Lubomír Man