Školská inkluze vede ke konkluzi (závěru, konci) českého školství

Ale jelikož i tohle místo se těmto našim vědcům, včetně předsedy školského výboru sněmovny Jiřího Zlatušky, zřejmě zdá příliš vysoké a vůči našemu velkému spojenci též i neslušné, vyrukovali na nás nyní s inkluzí. Ale ani ne tak na nás, ale hlavně na naše kantory, kteří se tomuto nesmyslu od Šumavy až k Javorníku zoufale a doslova se zaťatými zuby brání, protože dobře vědí, že úroveň každé třídy je určována úrovní nejhoršího žáka ve třídě. 

Že je to zákon, který se nedá ohnout, protože žádný kantor, hodný toho jména, nepokročí k probírání další látky, pokud látku předchozí nezvládli všichni žáci. A pokud tedy bude ve třídě žák či více žáků s mentálním postižením, bude se tempo probírané látky zdržovat tak, jak se v historii našeho školství ještě nezdržovalo - určitě mnohem víc, než když se po po únorovém vítězství pracujícího lidu zrušila z popudu ministra Zdeňka Nejedlého osmiletá gymnazia, čímž v posledních třídách osmiletky (a později devítiletky), vznikla pověstná a kritizovaná školská bramboračka, v niž se učili všichni se všemi a všichni se tak díky tomu téměř ničemu nenaučili. Tehdejší bramboračku máme tedy dnes na stole znovu, tentokrát ale hodně a hodně zahuštěnou a též neveselými vzpomínkami na minulé časy okořeněnou.

A tak se člověk ptá: K čemu, k jakému cíli má tahle inkluze vlastně směřovat? Jsou jejím vysvětlením ona slova „v demokratické společnosti“, jež se v prohlášení expertů ČOSIV též – a nejspíš nikoliv jen tak pro nic za nic - objevila a mají nám snad sugerovat představu, že oddělování žáků bystrých od pomalých, či dokonce mentálně postižených, v procesu školní výuky není v souladu s principem demokracie, čili lidovlády?

Vskutku podivuhodný pohled na lidovládu, jak si ji určitě ani Zdeněk Nejedlý a to ani v pověstných padesátých letech nedokázal představit. Anebo se to jen blbost, jako ostatně všechno na světě, skutečně vyvíjí v kruzích? A to v kruzích stále vyšších a vyšších?