Kdo stvořil Putina? Nový film Lotyšsko označilo jako hrozbu pro národní bezpečnost
Nový film Čaroděj z Kremlu má ambice odhalit, co se v posledních dekádách dělo v centru ruské moci, kde se prý muž jménem Vladimir Putin vzepřel svým domnělým loutkovodičům. Konverzační thriller s Paulem Danem jako fiktivním Putinovým poradcem už stihl vzbudit pozornost i tím, že ho Lotyšsko údajně označilo za hrozbu pro národní bezpečnost.
Tajné služby mají všechny výhody politiky a žádné z jejích nevýhod, říká Vladimir Putin ve filmu Čaroděj z Kremlu ještě jako činovník FSB, jehož přemlouvají ke vstupu do veřejné funkce. Autor knižní předlohy nového filmu Giuliano da Empoli by mohl klidně dodat, že jím napsaná fikce inspirovaná skutečností má všechny výhody literatury faktu, aniž by jim musela přizpůsobovat vyprávění.
Jeho kniha se přitom stala jedním ze zásadních interpretačních klíčů moderního Ruska. Vyšla totiž v ideální chvíli a sice v dubnu roku 2022, dva měsíce po začátku plnohodnotné invaze Ruska na Ukrajinu, kdy chtěl šokovaný západní svět dešifrovat, o co vlastně Putinovi a jeho armádě jde. Co na tom, že da Empoli byl v jeho impériu podle médií pouze čtyřikrát a navíc nemluví rusky.
Snímek francouzského režiséra Oliviera Assayase, natočený v Lotyšsku, v angličtině, s hollywoodskými hvězdami v hlavních rolích tak už na první pohled tento odstup ještě zesiluje, zároveň se ale předlohy zuby nehty drží. Už dlouho tady nebyl film, který snad ani nemusel mít scénář, jen se u první čtené zkoušky prostě hercům rozdala populární kniha.
V ní je hlavním mluvčím politický poradce a bývalý divadelní režisér Vadim Baranov (Paul Dano), inspirovaný skutečným politikem Vladislavem Surkovem, jenž západnímu novináři ozřejmuje pohyby v ruské společnosti po pádu Sovětského svazu až do roku 2019.
Na večírcích i v hotelových lobby se tak nejprve otevírá svět, v němž se bojovní studenti stali strůjci nového, dravého kapitalismu – jeden den přijeli na schůzku na kole po dědovi, druhý už v obrněném Bentley se suitou ozbrojených bodyguardů.
Rozkradeným devadesátkám uzavřeným opilým Borisem Jelcinem má učinit přítrž právě Putin (Jude Law), jenž chce „horizontální“ vztahy ve společnosti vyměnit za „vertikální“, tedy se pasovat na vůdce, který je jako jediný schopný udržet „integritu“ Ruska před všemožnými domácími i zahraničními podvratnými „živly“. A pomoci mu v tom má právě tajemný Baranov.
Aby však bylo jasno, tohle všechno z novinky poprvé uvedené na benátském festivalu nevyplývá mezi řádky, Assayasův film vtlačený zejména do konverzací v kancelářích, newsroomech i letních rezidencích vám to všechno v naprosto bezuzdné doslovnosti řekne.
Tentokrát to ale tak úplně nevadí, protože zážitek ze sledování lze skutečně přirovnat k četbě poutavě napsané analýzy, která dokáže propojit historii se sociologií, psychologii s politikou a k tomu ještě přidat aktuální dění spojené s moderními technologiemi.
Všechny postavy tak mluví pouze v bonmotech plných tajnosnubných příslibů, ať už se řeší ruská společnost bitá „stoletími ponížení“, v níž „nejde o peníze, ale o privilegia“, nebo manipulace masami, kdy „neexistuje nic moudřejšího než spoléhat na lidskou iracionalitu“.
Dojde tu na večírky s Putinovými „siloviky“, objeví se Noční vlci, ocitneme se na Majdanu a navštívíme i cosi jako trollí farmu, která má podle Baranova ovládat všechny úhly pohledu v polarizačních tématech. Protože stát prý musí mít monopol i na svoji subverzi.
Motivů je skutečně hodně, proto je škoda, že se Čaroděj z Kremlu považuje skutečně jen a pouze za pečlivou, věrnou, absolutní ilustraci knihy, která se neodváží některý z nich pojednat zevrubněji, nebo se od něj odpíchnout nečekaným směrem.
Zajímavá je přitom už postava Baranova, který je v Danově podání sinalým člověkem bez výrazu, píáristou a politickým stratégem, který pravděpodobně bere politiku jako extenzi své umělecké dráhy – avantgardní divadlo založené na tradici silné ruské kultury už ve světě oligarchů netáhlo, tak inscenuje realitu opulentního kýče pro Putina během zahájení olympiády v Soči.
Samotný ruský vládce v podání Lawa je pak spíše vedlejší postavou. Putinovy výrazy má dobře odkoukané, hraje ho ale přesně v duchu jeho skutečných veřejných vystoupení, tedy především jako přitažlivého, chladného analytika, který nedopustí, aby ho někdo ovládal.
V tomto ohledu není bez zajímavosti nedávná investigativa Le Monde, podle níž snímek nedostal finanční podporu lotyšských úřadů, protože by prý mohl sloužit jako „vynikající nástroj ruské propagandy“. Novinářům prý jeden z úředníků sdělil, že projekt představuje „hrozbu pro národní bezpečnost“.
Režisér Assayas už na premiéře v Benátkách říkal, že chtěl především postihnout mechanismy „politického zla“ a základy naší dnešní reality.
To se mu podařilo tak trochu v zábavném stylu Dana Browna geopolitiky, přesto si po zhlédnutí jeho filmu možná budete říkat, jak by asi vypadal, kdyby ho natočili třeba Andrej Zvjagincev nebo Kirill Serebrennikov, tedy současní ruští tvůrci s vizí i vhledem, jejichž snímek by nemusel křičet, že je „zevnitř“, ale bylo by to z něj prostě cítit.
The post Kdo stvořil Putina? Nový film Lotyšsko označilo jako hrozbu pro národní bezpečnost appeared first on Forbes.