Jako ve videohře. Olympijské drony dýchají sportovcům na záda a uchvacují svět
Rychlostí auta na dálnici se řítí lyžař z kopce a diváci u obrazovek jsou jen kousek za ním. Cítí tu rychlost, prožívají každou zatáčku. Zcela nový zážitek ze sledování zimních sportů přinášejí televizní drony, které se prohánějí po olympijských svazích nebo v ledových korytech. Poprvé v historii her jsou masivně nasazené a dynamickými záběry uchvacují publikum po celém světě.
„Máme velmi krátkou dobu na to, abychom zdejší sporty učinili pro lidi srozumitelné a atraktivní,“ uvedl Yiannis Exarchos, šéf Olympic Broadcasting Services, tedy organizace zajišťující televizní přenos ze zimních her v Itálii.
A právě záběry z dronů, které sledují lyžaře, snowboardisty, bobisty či rychlobruslaře, mají být tím, co tomu pomůže a přiláká k obrazovkám diváky, zejména z mladší generace. „Je to bezprecedentní, pohlcující pohled pro fanoušky po celém světě,“ shrnul Exarchos.
„Dnes se očekává, že budete mít při sledování sportovních akcí takový zážitek, obzvlášť na olympiádě,“ řekl sportovní ředitel Mezinárodního olympijského výboru Pierre Ducrey.
Chytlavou podívanou obstarává 25 takzvaných FPV dronů, což znamená first person view, tedy že je pilot ovládá z pohledu první osoby. Podobně jako vidíte záběr na obrazovce, tak jej vidí i operátor. Jen má pro správné pilotování nasazené speciální brýle jako pro virtuální realitu, aby dobře viděl, kudy letí a jaký má záběr.
Malé bezpilotní letouny vybavené kamerou jsou na olympiádě nasazené skoro na všech sportech mimo hokej či curling. A rychlost přes 120 kilometrů v hodině, které v některých úsecích dosahují lyžaři při sjezdu, jim nedělá problémy. Umějí letět až stosedmdesátkou. Jen nesmějí závodníky předjíždět, a aby jim nepřekážely při výkonu, drží si odstup.
Zatímco tempo na svazích zvládají, horší je to s mrazem. Nízké teploty dávají zabrat vrtulím a hlavně bateriím, které vydrží jenom na dvě jízdy. Jejich výměna vypadá jako přezouvání pneumatik u formule 1. Dron přiletí do servisní kabiny, vybité baterky nahradí dobité a letí se na svah. Případně naskočí záložní stroj, pokud má ten první větší problém.
„Samotné sledování lyžaře při sjezdu není po pilotní stránce tak těžké – byť samozřejmě potřebujete mít za sebou roky a roky praxe. Mnohem náročnější, zvláště v živém vysílání, je to na psychiku. Stále jste ve stresu, abyste neudělali nějakou chybu a zároveň byli dobře sehraní s dalšími členy týmu,“ líčí Vojtěch Pollák.
Jako pilot FPV dronu má zkušenosti například z vysílání mistrovství světa v biatlonu, ze Světového poháru v alpském lyžování či z triatlonových závodů.
Coby dronař spolupracuje také se společností Red Bull, která podporuje extrémní sporty nebo má vlastní stáj ve formuli 1. Z dílny nápojářského obra je i krátký film From Castle to Castle režiséra Markuse Kruga, kde se prohání formule 1 po Karlově mostě. I na něm se Pollák podílel coby pilot dronu.
Natáčení sportovních výkonů skrze drony tedy není samo o sobě novinkou. Používalo se už dříve u automobilových závodů, například při driftování nebo u terénních sjezdů na kole či skateboardech.
„Neskutečně dobře to přenáší rychlost, dynamiku a nadhled. Jako byste byli v nějaké videohře,“ pochvaluje si Vojtěch Pollák, jenž s dronem létá přes třináct let.
Ani na olympiádě nejsou drony úplnou novinkou. Debutovaly už na zimních hrách v Soči v roce 2014, tehdy však šlo o velké stroje snímající dění z výšky.
Zásadní zlom přišel až před dvěma lety v Paříži, kde malé a hbité FPV drony poprvé vletěly přímo do závodů horských kol. V Itálii už nejde o experiment, ale o plošné nasazení napříč téměř všemi disciplínami. Odstup si drží jen od pár sportů, třeba hokeje a curlingu.
Drony v Itálii jsou přizpůsobené jednotlivým sportům a jejich piloti se školili pro jednotlivé disciplíny. „Někteří z nich jsou ve skutečnosti bývalí sportovci z těchto sportů,“ prozradil Yiannis Exarchos. „Vědí přesně, kde pořídit nejlepší záběry.“
„Na olympiádě je nádherně vidět, že tomu sportu piloti rozumějí. U snowboardu bylo vidět, že věděl, jaký trik asi jezdec udělá, a podle toho si nalétával zprava nebo zleva,“ popisuje Pollák přínos sportovců-dronařů.
Nejnapínavější moment nastal minulý víkend ve snowboardovém big airu, kdy dron málem trefil při skoku šestnáctiletou Australanku Ally Hickman. Jen o pár centimetrů minul její záda.
Z opakovaných záběrů pak bylo patrné, že operátor dokázal spustit nouzový mechanismus, díky němuž dron prudce vystoupal a nedošlo ke kolizi. Sama snowboardistka si dronu vůbec při skoku nevšimla.
Organizátoři olympijských her FPV drony testovali na závodech ještě před začátkem her a probírali se samotnými sportovci jejich nasazení, aby jim bezpilotní stroje nenabourávaly jejich sportovní výkon.
Americký bobista Frank Del Duca prohlásil, že „načasování a preciznost“ pilota dronu a to, „jakým způsobem dokáže dron manévrovat těsně za sportovcem, jsou neuvěřitelně působivé“.
Největší kritika dronů zní od některých televizních diváků, kterým vadí bzučivý zvuk, který stroje při letu vydávají a jenž se dostává i do vysílání. Podle zástupců olympijského výboru však skutečnost, že diváci slyší drony během vysílání, nutně neznamená, že je slyší i sportovci.
Sáňkaři, bobaři a další jezdci v ledovém korytu se naopak shodují, že jejich sporty zoufale potřebují větší základnu fanoušků v neolympijských letech. A tak vítají cokoli, co může přilákat nové diváky.
The post Jako ve videohře. Olympijské drony dýchají sportovcům na záda a uchvacují svět appeared first on Forbes.