Bojkot samoobslužných pokladen. Opravdu je největší starostí Česka pípání rohlíků?

Někteří Češi se rozhodli bojkotovat samoobslužné pokladny v supermarketech. Podle kritiků, k nimž patří například i europoslankyně a šéfka KSČM Kateřina Konečná, si řetězce dělají ze zákazníků neplacené brigádníky. Ostatní si mezitím pípají rohlíky a vůbec netuší, že se účastní bezmála kulturní války. Je ale tohle vážně ten největší problém, který je dnes potřeba řešit?

Samoobslužné pokladny se z praktické pomůcky proměnily v ideologický test dospělosti. Pro jedny představují pokrok a pohodlí, pro druhé moment, kdy jim někdo bez ptaní podsunul roli neplaceného zaměstnance.

Výzvy k bojkotu stojí na pocitu křivdy, zatímco druhá strana bere pípání zboží jako drobnou cenu za rychlejší odchod z obchodu. Oba tábory přitom jednají, jako by šlo o princip, na kterém stojí svět, a ne o technologii určenou ke zkrácení cesty mezi regálem a účtenkou.

Zvenku to celé působí jako bizár, který snad ani nestojí za článek ve Forbesu. Zpovykaná a zhýčkaná společnost, která má čas a energii vést vášnivé debaty o morálním rozměru skeneru čárových kódů, si evidentně žije velmi dobře.

Co říkají data?

Tvrdá data z trhu mají jednu nepříjemnou vlastnost. Ignorují emoce. Zatímco se na sociálních sítích vyhlašují bojkoty, realita v prodejnách je podstatně klidnější a hlavně měřitelná. Podle vyjádření samotných řetězců dnes samoobslužné pokladny využívá více než polovina zákazníků a jejich podíl dále roste.

V některých obchodech už samoobslužné pokladny dokonce přestaly být alternativou a staly se dominantním způsobem placení.

„V průměrné prodejně dnes probíhá více než šedesát procent transakcí přes samoobslužné pokladny,“ říká Lucie Loučková, manažerka externí komunikace společnosti Tesco Stores ČR.

Podle Loučkové zákazníci volí tento způsob odbavení především kvůli rychlosti a úspoře času, přičemž Tesco dlouhodobě zachovává i klasické pokladny s obsluhou, aby si každý mohl vybrat způsob nákupu, jaký mu vyhovuje.

Podobnou zkušenost popisuje i společnost Billa. „Na prodejnách, kde jsou samoobslužné pokladny již instalované, jim dává přednost asi šedesát procent zákazníků,“ potvrzuje Petr Kubíček, manažer komunikace. Podle něj jde hlavně o menší nákupy do deseti položek, kde je odbavení výrazně rychlejší, přičemž na většině těchto prodejen fungují souběžně i pokladny umožňující větší nákupy.

„Zavádění samoobslužných pokladen nebylo motivováno úsporou nákladů, ale modernizací pokladní zóny, kterou si aktivně žádali především mladší zákazníci,“ dodává za Billu Kubíček.

Z pohledu zaměstnanosti se zároveň nenaplňují obavy z úbytku pracovních míst. „Aktuálně se podíl transakcí na samoobslužných pokladnách blíží hranici padesáti procent a meziročně mírně roste, aniž bychom zaznamenali tlak na zánik klasických pokladen,“ tvrdí Iveta Barabášová z Lidlu Česká republika.

Technologie podle Lidlu uvolňují kapacity zaměstnanců, kteří místo markování věnují více času péči o sortiment, vzhled prodejny a dostupnost zboží. Samoobslužné pokladny tak nezměnily počet lidí na prodejně, ale změnily náplň jejich práce.

Čísla tak ukazují jednoznačný trend. Zákazníci čím dál častěji míří právě k těm pokladnám, proti nimž se na internetu hlasitě bojuje.

Osobní zkušenost

I autor tohoto článku si prošel „peklem“, když se poprvé rozhodl vystoupit z komfortní zóny a odvážil se začít si nákup markovat sám.

U prvních nákupů potřeboval trvalou péči personálu téměř u každého artiklu. Nenavážené banány. Smíchané různé druhy pečiva v jednom sáčku a nesplněný IQ test, jak takový rébus namarkovat. Výrazně větší počet položek v odkládací zóně než na displeji. Strkání hotovosti do jiných otvorů přístroje než k tomu určených.

Výsledkem tak často byla „expresní“ kasa ucpaná červenajícím se boomerem, na jehož hlavu se právem snášely nadávky z konce kilometrové fronty.

Řešil jsem i případ paní přede mnou, která naoko zaplatila zjevně nefunkční kartou a s plnou taškou odešla. Následovalo nepříjemné vysvětlování, že k sobě nepatříme a že její položky se nenacházejí v mém batohu na zádech.

Když už jsem si počínal sebevědomě a suverénně nakráčel k samoobslužné pokladně v menším nejmenovaném provozu s jedním pivem, čekal jsem skoro patnáct minut na kontrolu věku, než paní stihla odbavit všechny zájemce u kasy s obsluhou. Od většiny čekajících na samoobslužné pokladně jsem pak sklidil úšklebky, jak se mi daří šetřit čas.

Ano. Mam to za sebou. Přesto jsem na samoobslužné pokladny nezanevřel a dnes bych si bez nich nedokázal nákup představit. Vyplatilo se vydržet. Dnes už šetřím čas a nervy.

Bojkotujme nesmyslné bojkoty

Nakonec se ukazuje, že samoobslužné pokladny nejsou problém. Jsou jen další zástupnou kulisou pro debatu, kterou si může dovolit společnost, jež má základní věci vyřešené. Ve světě, kde podle odhadů loni trpělo hladem přes sedm set milionů lidí, my řešíme, jestli je ponižující pípnout si jogurt sami.

Možná by stálo za to přesunout energii jinam. Co třeba v Česku roztleskávat debaty, jak zlepšit zdravotnictví, o třetím pruhu na D1 nebo o aktualizaci osnov a metod výuky na školách, aby se dětem vrátila alespoň základní chuť ke vzdělávání?

Bojkot samoobslužných pokladen není vzdor proti systému. Je to pohodlné rozčilování se nad detailem, který funguje přesně tak, jak má. Pokud nutně potřebujeme proti něčemu brojit, nabízí se jednodušší cíl. Bojkotujme trapné návrhy na nesmyslné bojkoty.

The post Bojkot samoobslužných pokladen. Opravdu je největší starostí Česka pípání rohlíků? appeared first on Forbes.