Lavičky, které můžete přenést, i virální video. Úspěch je pomíjivý, říká nadějný designér
Jeho práci můžete najít v muzeích i ve veřejném prostoru po světě. Je mu teprve jednatřicet, ale už má na kontě lavice od švédské firmy Nola, instalace v Paraguayi, diplom z Royal College of Art i roky strávené na UMPRUM a ve studiu Petra Hájka i Normana Fostera. A také milionové video s Hornbachem, vlastní značku Mata by Mata a pár projektů, které zatím existují jen v hlavě. Místo honby za ikonickými objekty ale Matyáše Baráka zajímá design jako služba lidem.
Mladý vysoký muž má už na první pohled vizáž intelektuálního, hloubavého a klidného člověka. „Často přemýšlím nad tím, že když architekt navrhoval dům, nenavrhoval ho jenom jako skořápku. Navrhoval také dispozici, samotný nábytek a třeba i kliky u dveří. Až vznikl komplexní prostor, kde všechno se vším nějakým způsobem souvisí. Tohle bych si moc rád vyzkoušel,“ potvrzuje dojem a sdílí své ambice.
Nejvíc ho baví, když se jeho věci nedají vlastnit. Když nejsou zamčené v obýváku, ale stojí ve veřejném prostoru a každý si je může osahat, přerovnat, obejít dokola.
To je případ kuličkové dráhy na zámku ve Žďáru nad Sázavou, kterou navrhuje. „Myslím, že to jsou třeba objekty, kde se promítají moje zájmy. Hravost, interakce, zapojení diváka do produktu,“ říká designér Matyáš Barák. Podobně přemýšlí i u druhé velké zakázky, na které pracuje – nové expozice muzea Sigmunda Freuda v Příboře.
K tomuto přemýšlení ho inspiroval zážitek na studiích. Jeho tehdejší švédská škola Konstfack rozhodla „vystěhovat“ ateliér na náměstí na předměstí Stockholmu.
„Navrhovali jsme nábytek do veřejného prostoru a pronajal se prostor na předměstí Stockholmu na náměstí. Byli jsme v kontaktu s lidmi, kteří na to náměstí chodili odpočívat. Mohli jsme za nimi přijít a zeptat se, proč sedí na obrubníku, jestli by nechtěli sedět na nějaké lavičce, co by lavička měla mít a co jim tam chybí,“ popisuje mladík věcně i zasněně zároveň.
Z tohoto kontaktu vzešel nápad na nábytek, který není přišroubovaný k zemi. „Je přenosný a lidé ho můžou vzít a dát si ho, kam chtějí. Chtěl jsem je zaktivovat, aby mu našli to správné místo,“ říká muž, jenž chtěl být v dětství zahradníkem.
Zrodila se nakloněná lavička. „Měla vyzvat kolemjdoucího, aby si ji vzal, našel místo ve svahu a tam si ji postavil, vyrovnal ji a posadil se na ni,“ popisuje.
Na prezentaci byla majitelka švédské firmy Nola. „Nápad se jí líbil. Vytvořil jsem šest až osm kusů nábytku – říká se tomu nábytková rodina – a oni to pak převzali, vyrobili dva prototypy z té rodiny a prezentovali to na Stockholm Furniture and Light Fair v roce 2017.“
Pro mladého studenta to byl zvláštní pocit: mít kus nábytku ve školní expozici a o pár kroků dál už jako produkt renomované firmy. „Prezentovali jsme se školou náš výstup z toho náměstí, kde každý student měl svůj kus nábytku, a o kousek dál byl stánek s mým nábytkem, který vyrobila Nola. Pozoroval jsem lidi, jak s tím interagují,“ popisuje své začátky.
A také první velké vystřízlivění. „Tehdy jsem měl pocit, že to je velký úspěch. Zároveň mi hned nedošlo, že možná chci víc a chci to zopakovat. Když se to ale snažíte zopakovat, zjistíte, že není tak jednoduché dostat se do portfolia firmy, která pak nabízí váš nábytek k prodeji,“ říká.
Milion zhlédnutí a ticho po kampani
Přišel ale další velký moment, který měl v sobě podobnou směs euforie a zase rychlého vystřízlivění. „Během spolupráce s Hornbachem jsem mohl vytvořit kus své diplomové práce v měřítku jedna ku jedné, aby se na tom lidé mohli projít, zažít si to. Hornbach stál za mnou a měl jsem možnost dělat, co jsem chtěl. To byla vysněná zakázka,“ popisuje.
Vzniklo i video, které obletělo internet. Že má na Instagramu milion zhlédnutí, popisuje skoro až s rozpaky.
A přesto po kampani nepřišla vlna dalších nabídek, jak by si člověk možná romanticky představoval. „Zkrátka je to kampaň, která někdy skončí. A to pro mě byla zkušenost, že úspěch je strašně pomíjivý,“ říká.
Všechny jeho projekty propojuje myšlenka, že design je jako služba. Švédská škola mu v tom udělala jasno. „Na UMPRUM jsme často dostali zadání, pracovali na výsledku a pak ho představili lidem a čekali, jestli si sednou na zadek. Ale tady jsme s lidmi pracovali už během procesu,“ líčí. Uvědomil si, že design se netočí jen kolem hezkých lampiček, ale kolem celého příběhu vzniku.
Z pokojíčku na nejlepší školu designu na světě
Dnes se může ohlédnout za poměrně luxusní sbírkou zkušeností. A přitom to začalo celkem obyčejně – na osmiletém gymnáziu. „Měl jsem pocit, že vím, co chci dělat, a přestoupil jsem z gymnázia na SUPŠ na Žižkově. Sice bylo skvělé, že jsem šel do truhlárny a učil se práci se dřevem, ale zjistil jsem, že mi unikají všeobecné znalosti,“ vzpomíná.
Vrátil se na gymnázium, složil srovnávací zkoušky a pak se přihlásil na UMPRUM. „Tam jsem měl pocit, že to do sebe nějak zapadlo. Říkal jsem si, že to nemůže vyjít, protože jsem z gymplu. Ale dozvěděl jsem se, že oni jsou raději, když tam je někdo trochu ‚nepolíbený‘, se kterým můžou víc pracovat,“ líčí.
Ještě během UMPRUM si uvědomil, že chce zažít něco jiného. Po Švédsku přišla britská Royal College of Art. Související myšlenka byla jednoduchá. Zkrátka zadal na internetu „nejlepší škola designu na světě“. A vyjela mu právě ona. Přihlášky si podal i na Rhode Island v USA. Dostal se na obě školy a rozhodl se pro Londýn, protože mu to přišlo jako větší výzva.
Školné a život v Londýně byly tvrdou lekcí ekonomie. Rodiče nějak zvládli pokrýt první rok a pak si vzal studentskou půjčku, kterou pořád má.
Royal College of Art (RCA) mu dala přesně to, co od ní očekával. „Čekal jsem, že to pro mě bude výzva, že mi to rozšíří obzory, že mě někdo bude učit, jak navrhovat, a to se naplnilo. Na UMPRUM mě to nikdo neučil. Nechávali to na nás. Ale tady nás to učili a to mě hrozně bavilo, že jsem se dozvěděl, jak na těch myšlenkách pracovat,“ říká.
Významná pro něj byla i atmosféra. V Británii necítil soutěživost, ale spolupráci, díky které se naučil týmové souhře. V rámci RCA se dělala i stáž, a tak Barák rozeslal portfolia studiím, jejichž jména znal jen z časopisů.
„Byl jsem v šoku, když jsem viděl, jak se kamarádi přihlásili do studií jako Norman Foster nebo Thomas Heatherwick. Říkal jsem si, že nás přece nemůžou vzít. Ale nějak jsem na to naskočil a taky rozeslal portfolia těmto firmám. Nakonec jsem se dostal na stáž do Paraguaye,“ říká.
V architektonickém studiu Javiera Corvalána navrhoval drobné objekty i velkou instalaci z OSB desek. „Opět to pro mě byl ‚aha moment‘. Něco jsme zkoušeli a netrápilo nás, že neznáme výsledek, neznáme užití a snažíme se přijít na nějaký princip,“ dodává.
Z Paraguaye si odvezl ještě jedno poznání: měřítko není až tak důležité. Uvědomil si, že nemá smysl bát se velkých věcí.
Jenže pak přišel covid a s ním zvláštní mezidobí. Barák si myslel, že v Londýně bude sbírat pracovní zkušenosti, ale najednou se ocitl v Praze v pokojíčku a potřeboval práci – jakoukoli. Začal pracovat jako fotograf pro vodácké oblečení.
Nedlouho poté přišlo místo u uznávaného architekta Petra Hájka. A s ním pocit, že se jeho vnitřní kompas možná zase našel. „Byl jsem tam, aniž bych o to stál, vystavený větším měřítkům,“ komentuje. Po zkušenosti u Hájka se na chvíli vrátil do Londýna a nastoupil na pozici materials researcher u světoznámého Normana Fostera.
„Byla to doba, kdy jsem ještě nevěděl, že můj sen je mít studio. To teď chci,“ líčí.
Když židle brání osobní prostor
Další ukázkou jeho přemýšlení je projekt červeného sedátka Tripus. Na první pohled působí trochu nepřátelsky, tři „chapadla“ vystřelují z prostředku do prostoru.
„Za nápadem byla představa toho, že chci vytvořit sedátko do veřejného prostoru a chci, aby to sedátko bylo schopné ochránit vaši osobní zónu. Abych ochránil osobní zónu, potřebuju minimálně a zároveň maximálně tři body, jeden, dva, tři, a vydefinovat kruh. A zároveň už nepotřebuju čtvrtý bod, protože to už jenom obkresluju ten kruh,“ vysvětluje.
Toto dílo vzniklo během covidu. „Je docela symptomatické,“ směje se. Forma je čistě důsledkem konstrukční logiky. „Chapadla vás měla ochránit, proto jsem tehdy volil červenou barvu, která se mnou nějak zůstala. Chtěl jsem, aby tam byla nějaká výstraha: Pozor, tady jsem já. Ale zároveň jsem chtěl, aby těch sedátek bylo víc na jednom místě, aby lidé mohli být spolu, ale přitom každý sám,“ říká.
Zároveň se snaží, aby se v každém projektu odrážela snaha o udržitelnost. Ať už to znamená třeba low-tech čištění dešťové vody pomocí běžných materiálů a gravitace, nebo je to reuse, kdy bychom třeba posbírali naplavené dřevo na pláži, či social design a řešení dostupnosti.
Jeho vlastní potřeba je v tuto chvíli docela jasná. Studio, kde se potkávají smysluplné projekty, kde se dělají věci pro lidi a kde spolu všechno komunikuje. „Kdybych měl fungující studio, kde budu mít čtyři projekty, které dávají smysl, kterými se můžu živit a kde je ta hravost, udržitelnost a služba lidem… Tak to je moje vysněná práce,“ uzavírá.
The post Lavičky, které můžete přenést, i virální video. Úspěch je pomíjivý, říká nadějný designér appeared first on Forbes.