Výjimečnost umění vnímají lidé napříč věky i společnostmi. Střeží ho a pečují o něj, uzavírají ho do trezorů a oceňují horentními sumami, nebo ho ničí, když chtějí jít „přímo po krku“ jiné kultuře s odlišnými hodnotami. Používají ho k různým oslavám a uctění řádu věcí, například boha či bohů nebo společenského útvaru jako státu, přechodů mezi řády lidského života (např. dítěte v dospělého). Také se používá k propojení s neviditelným řádem skutečnosti, jako je spirituální svět či vlastní duše. Výjimečnost cítíme, když nám samotným pod rukama vzniká jedinečná kompozice, ať už obraz, melodie nebo příběh, či když ztvárníme nějaký moment lidské existence za pomocí nejrůznějších uměleckých prostředků i vlastního těla v happeningu či performanci. Je ale takové umění výjimečné z hlediska fungování lidské mysli a činnosti mozku? Odpovědi na tyto otázky hledají neuroestetika a kognitivní neurovědy umění.
