Věci okolo nás

Epidemie koronaviru zostřila politický boj.

Že bychom žili v příjemném a pohodovém prostředí naší zeměkoule, tak to bohužel nikoliv.  Kam oko pohlédne, tam jsou dvě strany, které se vzájemně osočují. Dnes je riskantní držet se jedné strany, jednoho názoru, protože v politice zavládla pravidla typu „účel světí prostředky“, „jen idiot má stále stejný názor“ nebo „raději se budu mýlit se svou stranou, než mít pravdu se stranou druhou“. Jeden týden může člověk vládu chválit a druhý týden zírat, jaké pitomosti razí. Bohužel lidé jako celek se často chovají jako stádo ovcí, které zabečí a jde za prvním beranem. 

A stále někdo chce korigovat dějiny. Lumpárny prý dělali nacisté, nikoliv Němci. Stačí si připomenout z filmů ty lesy zdvižených paží a slyšet řvaní Sieg Heil. To stádo ovcí nemyslelo, šlo za tím nacistickým beranem s hrdým vědomím, že jsou přece nadřazená rasa. Dnes zase mají poklekat fotbalisté před zápasy a tím se omlouvat za dobu otrokářství. Kolonialismus byl špatný, odpusťte nám! Ale ty výdobytky, které jsme vydolovali v koloniích za tu dobu, nám zůstanou, jen občas poklekneme. A klekat musí i ti, kteří zrušili nevolnictví (o otrokářství ani nemluvě) už za Marie Terezie a Josefa II. spolu s těmi, co ještě před 55 lety nedovolovali, aby černoši (pardon –  Afroameričané) jeli ve stejném autobusu jako běloši (pardon – Euroameričané). Pokrytectví světem vládne…

Dnes se stále mluví o německých koncentračních táborech a sovětských gulazích. Málokdo ví, že po napadení USA Japonskem bylo v r. 1942 pro občany japonské národnosti v USA zřízeno asi 40 koncentračních táborů v neobydlených částech USA, do kterých bylo svezeno 120 000 osob japonského původu (většinou z pacifického pobřeží). Tato akce byla spíše rasistickou, protože takto byl internován i ten, kdo měl po předcích 1/16 japonské krve. Internace skončila, až když ji americký Nejvyšší soud v prosinci 1944 zrušil pro nesoulad s ústavou.

Spojenectví Západu se Sovětským svazem za 2. světové války byla evidentně z nouze cnost. Na kanálu Viasat History dávají pořady o té době a člověka zarazí, když v době postupimské konference Spojené státy otestovaly atomovou bombu a uslyší tam záznam hlasu amerického politika, který si v kuloárech libuje, že teď na ně už Stalin nemá, protože mu mohou vybombardovat Moskvu. Takto se rozběhla studená válka a my byli 40 let poslušnými vazaly sovětského režimu.

V éře Gorbačova už se zdálo, že se mír rozeklene nad zeměkouli. Omyl. Pokus přeměnit arabské diktatury na demokratické státy hanebně selhal a Blízký Východ je v horším stavu než dříve. Demokracii evidentně vojenské zásahy nevybudují.

Soupeření mezi Amerikou a Čínou by si vyžádalo knižní studii. Naši otcové mluvili o „žlutém nebezpečí“. Zdá se, že to nebezpečí se přetvořilo z vojenského na ekonomické. Pokud vidíme fotografie čínských velkoměst s mrakodrapy, videa s jejich rychlovlaky, musíme se zamyslet nad tím, že nás „utlučou čepicemi“. Ani válčit nebudou potřebovat.

V naší blízkosti je takovou rozbuškou Ukrajina. Její samostatnost je problémem, protože tam není národnostní jednota (ó my se máme, že už nejsme Česko-Slovensko).  Pokud historie mluví o Kyjevské Rusi, je zřejmé, že je tam odedávna silná ruskojazyčná menšina. Pokud před lety po osamostatnění Ukrajiny padl návrh na odstranění ruštiny jako druhého jazyka, zadělali si Ukrajinci jako národ na problém. Nejdřív Rusko využilo autonomie Krymu s ruskou většinou k jejímu odtržení a pak se vzbouřily  východní oblasti Ukrajiny obývané Rusy. Možná by tehdy bylo stačilo dát jim určitou autonomii (ovšem asi ne takovou, jakou měl podle jedné naší političky se dvěma jmény náš válečný protektorát). To se nepovedlo a tak se po Černém moři prohánějí válečné lodě. Snad na žádné straně nestisknou červené tlačítko.

Ale z rozhádaného světa zpět k nám. Epidemie koronaviru zostřila politický boj. Podle opozice vše, co vláda udělá, je špatně. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Asi nebyl velký výběr, co dělat, protože při pohledu za hranice se tam postupovalo zcela podobně, čili nestačilo říkat, že je vše špatně, ale muselo by se říkat jak jinak. Pravděpodobně kdyby vládla opozice, těžko by postupovala líp. Navíc ta vládnoucí koalice má dost problémů sama se sebou. Komunisté jí vypověděli tichou podporu a tak koalice stojí před otázkou – bude hlasování o důvěře nebo nebude? Když opozice takové hlasování vyvolá, samozřejmě vláda padne. Ovšem  ustavení nové vlády má v ruce prezident. A nelze předpokládat, že by vládou pověřil dnešní opozici, spíše by vznikla úřednická vláda, jak už tomu bylo v roce 2013. Zajímavé by bylo, kdyby některé hlasování spojil s otázkou důvěry sám Babiš. Kdyby mu opozice důvěru nedala, platil by předchozí postup a vše by koučoval Zeman. A kdyby tomu opozice chtěla zabránit, musela by Babiše podpořit, a to by jí před volbami body taky nepřineslo.

A socdemáci se potácejí nad propastí. Vstoupili do Babišovy vlády a chlubili se, že tak dosáhnou splnění svých programových cílů. Ovšem voliči to nijak neocenili. Průzkumy volebních preferencí dokonce v poslední době ukazují, že se ČSSD po volbách ani do sněmovny nedostane. Oni mají problémy sami u sebe. Křídlo, které reprezentoval ve vládě ministr zahraničí Petříček, nepůsobilo levicovým dojmem. Na stranickém sjezdu před několika dny propadlo a opětovně zvolený předseda Hamáček okamžitě svého konkurenta nechal z vlády vyhodit. Kvůli jednotnosti vedení strany to lze pochopit. Ovšem vidíme, že další kroky neměl Hamaček projednané, takže jeden ministr zahraničí odešel a ten, kterému to nabídli, odmítl. To není dobré vysvědčení pro stranu, která se chtěla po volebním sjezdu obrodit. Takže si voliči asi řeknou: No, o tohle nestojíme.

Prostě nevesely a truchlivy jsou pozemské kraje.