Cestou sedmnáctého listopadu
Patrick Ungermann
15. 11. 2018
Litovelské gymnázium nese jméno Jana Opletala. Tady nadějný student složil zkoušku dospělosti a dva roky nato se zapsal v Praze na Lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Vysokoškolsky studoval šest semestrů, než se rozhodl spolu s mnoha jinými studenty oslavit výročí vzniku Československa na protinacistickém shromáždění. V Praze se srotily desetitisíce lidí a z plna hrdla provolaly slávu T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi. Čeští policisté projevili demonstrantům podporu. Naproti tomu řidič K. H. Franka dostal do zubů a přišel o peněženku. Prostě jsme věřili, že válka zatočí s Hitlerismem do dvou měsíců.
Německé jednotky SS zakročily, jak se od nich čekalo, ostrou střelbou do protestujících. Kulka Jana Opletala trefila do břicha. Mladík podlehl po čtrnáctidenním zápase o život. Na 15. listopadu 1939 byl nahlášen jeho v podstatě veřejný pohřeb. Tisíce studentů zvolily pohřeb za místo druhého odvážného protestu. Říšský protektor Konstantin von Neurath odpověděl plošným uzavřením našich vysokých škol. Přes tisíc studentů bylo nahnáno do likvidačního tábora Sachsenhausen a devět vysokoškoláků si 17. listopadu došlo výstražně pro smrt na popraviště. Proto je 17. listopad Mezinárodním dnem studentů.
Nakonec se zásluhou protektorátního prezidenta Emila Háchy mnoho z odvlečených mladíků smělo v dobrém stavu vrátit domů a studovat se dalo na několika teologických fakultách a v Brně na Vysoké škole zemědělské. Vysoké školy se měly uzavřít na tři léta. Nový říšský protektor ale oznámil, že jde o neodvolatelné uzavření. Tím Reinhard Heydrich sledoval cestu k devastaci českého živlu směrem od inteligence k masám. Devastaci, která měla část národa odsunout kamsi na východ a část našeho lidu poněmčit.
V tyranských časech se ještě jednou projevila statečnost Emila Háchy, když začal dávat dohromady přípravný výbor Národního souručenství, jediného politického a z příkazu čistě mužského hnutí, kterému německé úřady povolily činnost, a které při nutnosti spolupracovat s okupační správou bránilo zbytky naší autonomie, a někteří jeho členové vysloveně spolupracovali s odbojovou skupinou Obrana národa.
Překulilo se třicet let. Jana Palacha přijali na Filosofickou fakultu až napodruhé, v roce 1968. To už měl za sebou mělnické gymnázium a dvouleté univerzitní studium ekonomie. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se zúčastnil studentské stávky i podzimních protestů. Mnozí z politiků, co vedli předsrpnové Československo cestou Pražského jara, zůstali ve veřejném životě, aby po srpnu 68 směrovali tok událostí v zemi k normalizaci sedmdesátých let. Student, jehož opouštěly naděje, že se dožije nezávislého Československa, toužil po radikálním činu, který by byl vidět široko daleko tak, jako hořící keř. Proto se 16. ledna 1969 polil hořlavinou a své tělo podpálil. Běžel shora Václavského náměstí k Washingtonově ulici. První pomoc mu poskytl výhybkář Dopravního podniku. Strhl si kabát a začal mladíka hasit. Na klinice popálenin v Praze zemřel Jan Palach 19 ledna. Stihl ještě na magnetofonový pásek namluvit rozhovor o příčině svého umírání. Vybízel k lidské činorodosti, vystoupil proti deníku Zprávy, který rozšiřovali sovětští okupanti. Chtěl, aby studenti obsadili budovu Českého rozhlasu a nabádal ke generální stávce za osvobození vlasti od invaze. Také pohřeb Jana Palacha s desítkami tisíc truchlících se stal protestem proti dalšímu obsazení země. 25. ledna 1969 spočinulo tělo studenta na Olšanských hřbitovech. V sedmdesátém třetím roce byly ostatky vyzvednuty, zpopelněny a uloženy v jeho rodných Všetatech. Na Olšanské hřbitovy se Palach vrátil až v roce 1990.
V listopadových dnech roku 1989 jsem se účastnil zápasu studentů za svobodu a demokracii. Tomu, co přišlo, říkají jedni Sametová revoluce, jiní převrat a ještě jiní cesta dohody s bývalými kádry. Ať je to, jak chce, studenti zas jednou měli holé ruce a přišli si pro výprask. Několik let jsem na den narozenin slavil Den boje studentů za svobodu a demokracii. Pak ale z červeného popisu výročí vypadlo slovo „studentů“. V kalendáři, kterým listuji, se nepíše ani to, že 17. listopad je Mezinárodním dnem studentů. Proč? Že by se před dvaceti devíti lety sešel večer sedmnáctého na Národní třídě na téže straně všechen lid? To jistě ne. Nebo se trošku strachujeme příslovečného studentského neklidu? A co když jsme to tenkrát na podzim my a naši starší kamarádi z vysokých škol tak úplně nevyhráli?