Je to genocida novinářů

Zdá se, že se nám nic neděje, ale to je jen ticho před bouří, varuje Carole Cadwalladr. Čtěte! Na novinářích v ostatním světě leží morální odpovědnost ozvat se na obranu zabitých novinářů, zejména když jsou, jako v tomto případě, zabiti právě proto, že jsou novináři. Kde jsou čeští novináři? Útoky na novináře a jejich beztrestné zabíjení nejsou jen válečným zločinem, jsou předzvěstí toho, co nás čeká


V onom podivném, zpomaleném čase mezi Vánocemi a Novým rokem jsem napsala příspěvek a vypůjčila si popis tohoto období od přítele, známý jako „perineum“ roku. Dnes mě napadlo, že se nacházíme v perineu této nejnovější války, visíme mezi jejím zadkem – prvními údery na Teherán – a plně se blížící katastrofou.
Panuje atmosféra pozastaveného života. Svět stále vypadá normálně. Válka je daleko. Lidé, kteří jsou bombardováni a zabíjeni, nejsou naši přátelé a sousedé ani jejich synové vojáci.
Ale to nemůže trvat věčně. V tom popírání je něco podobného jako u covidu, jako by to, co se děje v zahraničí, nemohlo ovlivnit nás tady. Že protesty proti cenám pohonných hmot na Filipínách, které vyhlásily „národní stav nouze“, se nás nedotknou. Nebo že se nás nedotkne uzavření továren v Gudžarátu, které zaměstnávají 400 000 lidí, ale nemohou fungovat kvůli nedostatku plynu. Nebo Egypt, kde bylo nařízeno, aby obchody a restaurace zavíraly v 21:00.
Ani nedokážeme vnímat slova, která pronáší šéfka Evropské centrální banky Christine Lagardeová: „Čeká nás skutečný šok, který pravděpodobně přesahuje to, co si v tuto chvíli dokážeme představit.“