Když kostýmy přebíjejí i příběh. Proč jsou teď všude vidět Bouřlivé výšiny?
Ještě před premiérou očekávaného filmu Bouřlivé výšiny zaplavily sociální sítě fotografie hlavních hvězd Margot Robbie a Jacoba Elordiho ve výrazně stylizovaných outfitech. Festivaly, press cally i červené koberce se proměnily v prodlouženou vizuální kampaň filmu, která funguje nezávisle na samotném příběhu. O obsahu filmu, který měl čerstvě premiéru, se zatím mluví méně než o tom, jak vypadá. Tato strategie, postavená na obrazu, estetice a kulturní rezonanci, vymezila prostor debatě o roli vizuální složky v současné kinematografii.
Rozvířila se tak diskuse, která dalece přesahuje literární klasiku Emily Brontë, z níž snímek vychází. Zatímco obsazení Robbie a Elordiho slibuje silný komerční potenciál a globální pozornost, největší emoce dnes nevyvolává děj, ale vizuální pojetí filmu – a především kostýmy oscarové designérky Jacqueline Durran.
Ty část publika fascinují a část dráždí: jsou označovány za „levně působící“, historicky nepřesné nebo příliš editorialové. Nejde přitom jen o otázku vkusu, ale o to, zda filmový kostým dnes plní tradiční narativní funkci, nebo se stává samostatným obrazem.
Tomu odpovídá i produkční strategie samotného filmu. Ačkoli původně Netflix nabídl výrazně vyšší investici, Bouřlivé výšiny nakonec vznikly kvůli příslibu větší autorské svobody pod hlavičkou Warner Bros. a patřily k nejočekávanějším titulům roku.
Spojení režisérky Emerald Fennell, která zazářila snímky Saltburn a Nadějná mladá žena, hvězdného obsazení Robbie a Elordiho, hudby Charli XCX a kostýmního rukopisu Jacqueline Durran (dříve třeba Pýcha a předsudek či Barbie) naznačuje jasnou ambici: nejde o další „věrnou“ adaptaci, ale o kulturní událost s přesahem do módy, hudby a sociálních sítí.
Rozpočet se podle zahraničních médií pohybuje ve vyšších desítkách milionů dolarů a studio od filmu očekává nejen solidní tržby, ale i dlouhodobou kulturní rezonanci.
Bouřlivé výšiny tak nekladou otázku, zda jsou kostýmy dobré, nebo špatné, ale komu dnes vlastně slouží: postavám, divákovi, nebo kulturnímu obrazu filmu. Právě v tomto bodě se podle oslovených odborníků láme vztah mezi filmovým řemeslem a estetickým manifestem.
Všichni čtyři – kostýmní výtvarnice Veronika Varcholová a Helena Tavelová, výtvarnice a stylistka Sofie Veselá a módní designér a kostymér Pavol Dendis – se shodují, že kostýmy v Bouřlivých výšinách nejsou chybou ani nedbalostí, ale vědomým autorským rozhodnutím. Rozcházejí se ale v tom, jak vysokou cenu je film ochoten za toto gesto zaplatit.
„Jako kostýmová výtvarnice se na film nedívám jen skrze estetiku, ale i skrze psychologii postavy a technickou funkčnost,“ říká Veronika Varcholová. „Kostým je první dialog, který postava vede s divákem, aniž by otevřela ústa.“
Právě tady podle ní vzniká napětí, které část publika vnímá jako problém. Ne proto, že by kostýmy nebyly kvalitní, ale proto, že působí příliš dokonale. „’Lacinost‘ často nevzniká z ceny materiálu, ale z nedostatku detailu, což je práce s patinou, strukturou, vrstvami a reakcí materiálu na světlo. Kamera tyto věci velmi rychle odhalí,“ dodává Tavelová, která pracovala na kostýmech pro snímek Nepela.
Zároveň ale kostymérky zdůrazňují, že v případě Bouřlivých výšin nejde o historickou chybu. „Jacqueline Durran otevřeně přiznává, že nevytváří historickou rekonstrukci, ale sen. Nazvala bych to světem editorialu, tedy obrazem blízkým módní fotografii spíš než historické realitě,“ říká Varchalová, která stojí za kostýmy pro film Letní škola 2001.
Tento pohled částečně sdílí i Pavol Dendis, který v odklonu od akademické historické věrnosti vidí šanci, jak klasické dílo aktualizovat. „Emerald Fennell neměla ambici vizuálně přepsat knihu. Kostýmy odpovídají vizuálnímu jazyku filmu i hudební režii Charli XCX. Posouvá to hranice díla a dává mu nový rozměr,“ říká.
Diváci, kteří touží po striktně historických kostýmech, podle něj mohou hledat uspokojení spíš v muzeích než v současné filmové interpretaci. On i Sofie Veselá připomínají filmovou Marii Antoinettu od Sofie Coppoly, která také kombinovala dobové siluety s moderními trendy a dnes je považována za referenční dílo. Tavelová zmiňuje také propojení historie se současností ve filmu Korzet.
Zásadní roli v tom, proč kostýmy působí tak polarizujícím dojmem, hraje technická stránka filmu. Varcholová upozorňuje, že to, co funguje na place, může v kombinaci se studiovým světlem, kamerou a digitální postprodukcí vyznít zcela jinak.
„Kamerové testy jsou dnes zásadní. Některé materiály mohou pod silným světlem házet nepřirozené odlesky, což okamžitě působí lacině.“ Color grading podle ní dokáže kostýmu výrazně pomoci, ale i uškodit – může potlačit strukturu, změnit odstín nebo naopak zvýraznit syntetický lesk.
„Publikum má ke knižní předloze silný vztah a určitou představu o vizuálním světě příběhu. Jakmile se tvůrci rozhodnou pro výraznější stylizaci, aktualizaci nebo autorský posun, část diváků to může vnímat jako odklon od ‚věrnosti‘. Film je ale vizuálním médiem a kostým musí fungovat na plátně, ve světle, v pohybu i v detailu kamery. Pokud vědomý a klidně i výraznější posun od historické reality pomůže příběhu lépe rezonovat s dnešním publikem, považuji to za legitimní a často velmi silné tvůrčí řešení,“ říká Tavelová.
Veselá do debaty vnáší perspektivu práce s hereckou osobností. U tak výrazných jmen, jako jsou Robbie a Elordi, je podle ní klíčové, aby kostým herectví nepřebíjel. „Kostým by s jejich charismatem neměl soupeřit, ale pomáhat vyprávět příběh.“
U Elordiho zmiňuje především jeho fyzickou dominanci, kterou lze buď podpořit čistými liniemi, nebo naopak zjemnit, pokud má postava odhalit citlivější rovinu. „U Robbie je to podobné – přitahuje pozornost sama o sobě. Pokud je kostým příliš výrazný, odvádí pozornost od jejího hereckého výrazu.“
Veselá, Tavelová i Dendis se shodují, že je dnes kostým navíc výrazným marketingovým nástrojem. „Silná silueta nebo vizuální detail může formovat mediální obraz filmu ještě před premiérou. U Bouřlivých výšin je to vidět velmi jasně,“ říká Tavelová.
Dendis zdůrazňuje důležitost kostýmů i za hranicemi plátna: „Kostýmy mají přesah i na červené koberce během premiér filmu, kdy mohou herci a designéři ještě dovysvětlit estetiku filmu. A myslím, že v případě Bouřlivých výšin se jim to daří.“
I podle stylistky Sofie Veselé se z kostýmů v takovém filmu může stát módní reference pro současnost, a to i díky rychlosti sociálních sítí: „Móda dnes obecně funguje na referencích – návrháři, stylisté i značky neustále reagují na film nebo archiv.“
Varcholová je v tomto bodě opatrnější. „Pokud kostým ztratí schopnost vyprávět o charakteru a stane se jen reklamní plochou, ztrácíme podstatu kinematografie,“ upozorňuje. U Bouřlivých výšin má pocit, že film balancuje na velmi tenké hraně. „Kostým už někdy není o tom, co postava cítí, ale o tom, jak se na ni divák dívá.“
Všichni se ale shodují na jednom: Bouřlivé výšiny fungují jako symbol jednoho trendu v současné kinematografii. Ukazují, jak se filmový kostým posouvá od historické rekonstrukce k autonomnímu vizuálnímu jazyku, který má ambici rezonovat mimo samotný snímek. Zároveň otevírají otázku, kde leží hranice mezi odvážným autorským gestem a ztrátou řemeslné ukotvenosti.
Bouřlivé výšiny tak nejsou jen další adaptací literární klasiky, ale testem toho, kam se film – a především jeho vizuální složka – v éře sociálních sítí, virálních obrazů, adorace pop kultury a kulturní ekonomiky posouvá. A také připomínkou, že kostým dnes není jen doplňkem vyprávění, ale samostatným hráčem v boji o pozornost, ekonomickou hodnotu a dlouhodobou kulturní relevanci.
The post Když kostýmy přebíjejí i příběh. Proč jsou teď všude vidět Bouřlivé výšiny? appeared first on Forbes.