Cesta šampiona. Tenista Jakub Menšík mluví o penězích, sebevědomí a rutině
Když je na kurtu, zavírá se Jakub Menšík do každého momentu zvlášť. Existuje jen teď a tady. Tahle mentální odolnost z něj udělala jednu z nejzářivějších vycházejících hvězd světového tenisu. S čerstvým členem výběru Forbes 30 pod 30 jsme se v jeho nabitém programu světové tour potkali v Praze. Tradičně na kurtech, netradičně na sněhu.
Venku je zima. V lednové Praze nic neobvyklého, jen Jakub Menšík, který se právě vrátil z Austrálie, to asi vnímá ještě výrazněji. „Když jsem odlétal, bylo tam 38 stupňů,“ podotýká, zatímco si nasazuje rukavice.
Zasněženým parkem kráčíme ke čtveřici tenisových kurtů podél staletých hradeb Vyšehradu. I kurty pokrývá bílá mrznoucí peřina, u focení si tu tedy asi nezapinkáme. A to by ostatně Jakub ani neměl. Je to vycházející hvězda světového tenisu a světová šestnáctka, která se na Australian Open těsně před bitvou s legendárním Novakem Djokovičem zranila a v Česku má hlavně regenerovat.
U protinožců si český tenista natrhl břišní sval. „Zní to děsivě, já vím. Natržené to je na sedmnáct milimetrů. Ale břicho se hojí rychle, typicky do dvou týdnů. No a to už je turnaj Dauhá v Kataru, kde už bych měl hrát,“ říká s úsměvem a vysvětluje, že natržený břišní sval ho limituje hlavně při podání.
Do Dauhá se Menšík ostatně nepochybně vrací rád, v osmnácti letech tu vyhrál první velké peníze, když dokráčel až do finále a posunul se do první světové stovky. A letos také do výběru Forbes 30 pod 30.
Na okruhu světové tenisové tour hraje rodák z Prostějova necelé dva roky a za tu dobu se mu stihl život postavit na hlavu. Vydělává sice slušné peníze, ale užívat si je není čas. Vysněné auto mu v garáži zatím také nestojí, při jedenácti měsících na cestách po světových turnajích by si ho dle svých slov ani neužil.
Když si později povídáme o jeho mindsetu a o tom, jak pracovat s hlavou, nespěchá. Nesnaží se rychle vychrlit odpověď, místo toho si klidně řekne o čas na přemýšlení. Chce se vyjádřit přesně. Nemáte z něj pocit, že hledá atraktivní slova. Hledá ta správná slova, která popíší jeho a jeho příběh.
Působí vyrovnaně a sebevědomě. Ne hlasitě nebo nabubřele. Když stojí před objektivem foťáku, je soustředěný, skoro jako by stál na kurtu. On na něm tedy stojí, jen ve sněhu, v oversize džínách, hnědé bundičce a pleteném bílém svetru. Skoro byste si ho mohli představit na tribuně Wimbledonu.
Jak sám přiznává, jsou to pro něj poměrně vzácné chvíle oddechu. „Můj svět jsou teď hlavně hotely a letadla,“ dodává ke svému dennímu režimu. Je to rutina, kterou sportovec potřebuje. Rutina, která mu vytváří mentální základnu, díky které nastoupí pokaždé na kurt v libovolném koutu světa připravený vítězit.
Tenisové naděje si pochopitelně všímají média a sponzoři. Podle žebříčků si na turnajových prize money dvacetiletý Jakub Menšík vydělal necelých pět milionů dolarů. Když se ale později bavíme o penězích, dodává, že veřejné údaje jsou od reality často ještě docela daleko. Ve světě velkých peněz se nicméně už pohybuje a podle svého názoru ho to jako člověka nezměnilo.
Sportovní agentura TK Plus či TK Agrofert Prostějov jsou s ním jako partneři od začátku, jako ještě mladý talent si ho vyhlédla česká IT společnost OKsystem. Teď už ale láká i o poznání větší hráče: Wilson, Red Bull nebo Adidas. To vše ale Jakub Menšík označuje za vnější ruchy, do svého profesionálního života to mluvit nenechává.
To proto, že má dobré zázemí. Rodiče, kteří ho podporovali a investovali do jeho tenisového rozvoje. A pak trenéra Tomáše Josefuse, který posledních šest let dohlíží na jeho rozvoj nejen jako hráče tenisu, ale také jako člověka. A také díky němu má velká naděje českého tenisu přezdívku Menimal.
Proč Menimal?
To je dobrý příběh. Začalo to před pár let zpátky, když jsem přecházel ze žáků do juniorů. Můj trenér tehdy chodil na tréninky s tričkem Stanimal, což je podle tenisty Stana Wawrinky, v té době byl na vrcholu. Říkalo se mu Stanimal. Já ale trenérovi říkal, že přece trénuje Menšíka a ne Wawrinku. Že by tam měl mít Menimal. A znělo to dobře, dokonce jsem si pak udělal stejné tričko s nápisem Menimal. Trenér mi tak teď doteď říká.
Umíte si to představit jako svůj brand?
Těžko říct, zas tak daleko jsem se v úvahách nad svojí kariérou nedostal.
Točí se teď kolem vás hodně pozornosti, sponzorů a tím pádem i peněz. Pamatujete si na svůj první střet se světem velkých peněz?
Trochu zapátrám v paměti. Do osmnácti let jsem byl pořád junior, tam byly příjmy nulové, alespoň pokud jde o turnaje, žádné prize money nebyly. Byly jen výdaje: na letenky, hotely, stravné. Juniorská léta byla hodně nákladná, hodně mě podporovali rodiče, vlastně do mě investovali. Jsem rád, že se to postupem času vyplácí. Jak jsem začal postupně hrát profesionální turnaje, začaly nějaké ty dolary na účtě přistávat. Šlo ale zprvu o stovky tisíc korun, celkově bývaly tyto začáteční turnaje ještě pořád v minusu.
Ale největší skok byl turnaj v Dauhá před dvěma lety (Menšík prohrál až ve finále s Karenem Chačanovem – pozn. red.), díky tomuto turnaji jsem prvně vydělal tenisem velké peníze, a navíc mě to katapultovalo do první stovky světového žebříčku. Díky tomu jsem se dostal i na lepší turnaje a následně byl schopen vydělat i lepší peníze. Pak se ukázali ve větším i sponzoři. To byla ta doba, kdy jsem začal svět velkých peněz vnímat.
Do té doby jsem si říkal, že je to fajn, ale realita je trochu odlišná. Moje představa o penězích, které se točí kolem sportu, byla úplně jiná než realita. Čím více turnajů jsem ale odehrál, tím víc jsem se v tom orientoval.
Myslíte, že s vámi peníze něco udělaly?
Nemyslím si. Neříkám to kvůli egu. Samozřejmě nemít o peníze starost je fajn, ale brzy jsem pochopil, že mají své limity. Vždy jsem si třeba chtěl koupit nějaké vysněné auto, chtěl jsem velký apartmán s pěti ložnicemi. Ale když už jsem peníze na auto měl, uvědomil jsem si, že jsem jedenáct měsíců v roce pryč. A vysněné auto bych si ani neužil.
Navíc jsem ve věku, kdy ani přesně nevím, kde budu bydlet, kde bude moje zázemí. Proto z toho zatím sešlo. Ale někdy si ten sen splním, na budování garáže je ještě čas. Realita toho, co si za peníze pořídíte, je trochu jiná, když si je nemůžete užít. To si postupem času uvědomíte.
Měl jste možnost bavit se o tom se zkušenějšími hráči?
Neměl, asi jsem to ani nevyhledával. Finanční stránku považuji za soukromou věc, takže jsem se o tom se sportovci nebavil. Samozřejmě nějaká čísla na internetu jsou, ale ta jsou často hodně nepřesná. Jsem si vědom toho, že peníze hodně sportovců změnily. Nejen v tenise. Moji rodiče i lidé kolem mě mi vždy ukázali správnou cestu. K tomu patří i to, jak se postavit k penězům.
Trénuje vás spoustu let i Tomáš Josefus. Je pro vás víc než trenér?
Určitě ano, Tomáše znám od devíti let, trénuje mě posledních skoro sedm let. Měl mě na starost ve věku, kdy jsem se rozvíjel hodně nejen jako hráč tenisu, ale také jako člověk. Byl pro mě důležitý, vídal jsem ho častěji než vlastní rodiče nebo kamarády. I on byl pro mě kamarád, rodič a trenér v jednom. Jsem moc rád, že jsem s ním svoje mládí strávil. Nechci znít pateticky, ale z velké části mě vychoval.
Musel vás spíš uzemnit, nebo vám naopak dodávat sebevědomí?
Já myslím, že ani jedno. Vše, co jsme dělali spolu, jsme dělali proto, že jsme tomu oba věřili. Jasně, bylo v kariéře doposud hodně momentů, kdy jsem byl dole a nedařilo se, ale přišly i ty dobré. O tom to ostatně je. Neházet to špatné za hlavu, poučit se z toho, napravit to a jít dál.
Tenis je v jednom specifický: máte se soupeři společné šatny. O čem si povídáte s Djokovičem nebo Alcarazem? Povídáte si vůbec?
Když to teď říkáte, tak to asi je pro tenis specifické, ani mi nedošlo, že to tak jiné sporty nemají. Tenis toho má na sobě unikátního hodně. Ale k těm šatnám: během turnaje se potkám v šatně prakticky se všemi. A s většinou hráčů na tour mám skvělý vztah, jsme dobří kamarádi mimo kurt. Na kurtu je to jiné, tam neznáš kamaráda.
Vždy je to trochu obecné, o našich životech se v šatně nebavíme. Spíš probíhá nějaké sranda a drby. Když je to před zápasem, tak s tím, s kým hraju, asi tak úplně nekonverzujeme. Ale jsme v pohodě, pozdravíme se a jdeme hrát. Jsou ale i hráči, se kterými se nemusíme a s těmi si nepovídám.
S většinou hráčů na tour mám skvělý vztah, jsme dobří kamarádi mimo kurt. Na kurtu je to jiné, tam neznáš kamaráda.
Říkáte, že se nemusíte. To kvůli rivalitě z kurtu, nebo osobnostně?
Může to být obojí. Jako lidi si také nesedneme všichni. Na grandslamu se v šatně protočí 150 až 200 hráčů, každý z nich z jiné země a jiné kultury. S některými ale kvůli předchozím zápasům dobré vztahy nemám.
Prozradíte, kdo je modelově taková vaše Nemesis?
To ne. Ale existuje.
Kdo je naopak někdo vyjma českých hráčů, s kým jste si sedli lidsky?
Určitě musím zmínit třeba Francise Tiafoea, to je hodně přátelský, usměvavý a kamarádský člověk. Pořád má jen dobrou náladu. Gaël Monfils je ten samý případ, velká tenisová legenda. Ale jak říkám, dobré vztahy mám téměř se všemi, včetně Carlose Alcaraze nebo Jannika Sinnera. I když jsou tam, kde jsou, je vidět, že pozdraví, popovídají si a jsou to normální lidi. Ne jen ti maximálně soustředění profíci, jak je znáte z kurtů. Nechci tu vyjmenovávat jména, protože by to bylo na jednu A4.
Zmiňoval jste drby. O čem drbou tenisti? Kdo odešel po turnaji s jakou modelkou?
Přesně, může to být i tohle. Já myslím, že v tomhle zrovna tenis výjimečný není. Řešíme, co se komu přihodilo, nic konkrétního nemáme.
Před Australian Open jste nastoupil do turnaje v Aucklandu, který jste vyhrál. Říkal jste ale, že to máte jako tréninkový turnaj před Australian Open. Jak se stane, že jdete do turnaje si zatrénovat a odjíždíte s trofejí?
Bývá to občas tak. Jsou lidi, kteří si dají jako jasný cíl Australian Open a měsíc nedělají nic jiného, než se připravují. A pak přijde turnaj, jsou v křeči a podají nejhorší výkon. Ale já to beru jinak, bral jsem to jako přípravu na Austrálii, byl jsem tam zkrátka kvůli přípravě. Turnaj v Aucklandu měl být trénink o pár zápasech.
Ale jasně, když jdu na kurt, dělám vše pro to, abych vyhrál. Očekávání jsem neměl, a ačkoli šlo po Miami o můj druhý největší úspěch, měl jsem v hlavě pořád Austrálii. Věděl jsem, že se tím nemůžu nechat rozhodit a musím zůstat nohama na zemi. Když vyhrajete turnaj, najednou vás zájem veřejnosti a médií na chvíli zahltí. Spoustu lidí to vyvede z kolejí. Slavili jsme mírně maximálně v letadle při přeletu do Melbourne. Tam jsem se vyspal, měl trénink a fokus byl už zase na sto procentech.
Je tento přístup při nabitosti sezony nutnost?
Takhle to v tenise chodí. Týden co týden je turnaj, nová příležitost. Jeden týden prohraju v prvním kole a neštěkne po mně ani pes. A druhý týden dojdu do finále a najednou se cítíte jako největší hvězda. Jeden úspěch vás ale nemůže pohltit. Protože až příště nastoupíte, můžete prohrát v prvním kole. Po úspěchu na sebe lidé často vytvoří velký tlak, když jdou příště na kurt. Ale on je to jen další zápas, další turnaj. A za týden tu bude další a za další týden zase.
S tímhle druhem seberegulace problém nemáte?
Já myslím, že ne. Já jsem si vlastně přesně tímhle prošel. Udělal jsem životní úspěch v Miami (na turnaji Masters ve finále porazil Novaka Djokoviče – pozn. red.). A pak jsem přiletěl do Mnichova a prohrál v prvním kole.
Co jste si myslel?
Nechci tvrdit, že mě to zaskočilo. Od okolí jsem cítil zájem, zaostřilo na mě hodně médií, očekávání se zvedla. Lidé okolo mě to brali tak, že jsem vyhrál jeden turnaj a najednou budou pro mě běžná semifinále a finále. Já ale věděl, že to tak nebude. Moje tenisová situace před Miami a po něm byla přece úplně stejná. Jen okolí to zrovna vnímalo jinak. Když jsem v Mnichově prohrál, trochu mě to srazilo a řekl jsem si: „Aha, dobře, jsem zpátky, takhle to funguje. Pojďme na další turnaj.“ Je to kruté, ale taky hezké.
Není to i důsledek toho, jak konkurenční dnešní tenis je?
To je určitě faktor. Konkurence je obrovská. Rozdíl mezi tím, jestli je člověk desátý, čtyřicátý, nebo padesátý, je maličký. Z tohoto hlediska je tenis pro obecenstvo záživná věc.
Už to bude asi dlouho, ale kdy jste si uvědomil, že před vámi je asi nějakých dvacet let vrcholového tenisu?
To je těžké, protože já si vlastně život bez tenisu nepamatuji. Začal jsem ho hrát ve čtyřech letech, a než si můj mozek uvědomil, že existuje nějaký život, byl jsem tenista. Moje vzpomínky jsou od začátku tenisové, takže jsem na té dráze profi tenisty byl vždy. Aniž bych si to třeba v pěti šesti letech uvědomoval. Nebo že bych do čtyřiceti let chtěl hrát tenis.
Opravdu mi to ale došlo až prvním zápasem na světové tour. Po prvním měsíci až dvou mezi nejlepšími jsem věděl, že to tak může být třeba těch dalších dvacet let. Pro to udělám všechno.
Při zápase jste sám, jen vy a vaše hlava. Kde v sobě hledáte sebevědomí?
Dejte mi vteřinku, tohle si musím promyslet… Sebevědomí je pojem, který spousta lidí vidí jako buď vysoké, nebo nízké. Já to ale nikdy takto nebral, nechtěl jsem nechat své sebevědomí být něčím, co ovlivňují vnější faktory. Jestli jsem něco vyhrál, prohrál, zvoral, nebo nezvoral. Nic z toho jsem nenechal hrát roli.
Moje sebevědomí je jen jedno, je moje a to, jestli něco vyhraju, mi ho nezvýší. Nechci mít v sebevědomí výkyvy nahoru a dolů. Kdybych totiž nechal svoje sebevědomí ovlivňovat vnější faktory, mělo by to na mě fyzický i mentální vliv.
Jste v pozici, kdy do žádného zápasu nejdete jako outsider, jste ve světové top dvacítce. Ale zároveň jste pořád mladý hráč, očekává se, že největší vrchol je ještě před vámi. Berete to tak, že na něco máte ještě čas? Nebo už to berete tak, že vyhrát máte každý zápas?
To vůbec ne. V pozici nováčka jsem se cítil tak maximálně ze začátku, kdy pro mě bylo všechno nové, sbíral jsem v osmnácti letech zkušenosti. Můj tenisový rozvoj ale bude pokračovat, dokud s tenisem neskončím. Vždy je na čem pracovat, co zlepšovat. Budu se neustále vyvíjet, čerpat zkušenosti.
Já to beru tak, že každý míček, každý moment je jediný, který zrovna existuje. Proto to nevnímám tak, že bych byl ještě mladý a měl ještě čas. Každý moment na kurtu je jedinečný a snažím se z něj vytěžit maximum. Když se nezadaří, nevadí. Vezmu si z toho, co je třeba, a pokračuji v cestě pravého šampiona.
Máte pocit, že jste typ hráče, který tlak vyhledává? Že se vám snáze bude hrát finále než první kolo?
Sám na sebe se tlak snažím nevytvářet. Tlak přichází vždy zvenčí, je to stejné jako se sebevědomím. Jsou to média, lidé okolo mě, sociální sítě. Já se ale soustředím sám na sebe, vypínám mozek k informacím zvenčí. Vrátím se zpět k předchozí otázce: pořád existuje na kurtu vždy jen jeden moment. Ať už jde o první míček prvního kola, nebo mečbol ve finále. Je to pořád jeden moment, ve kterém se teď právě nacházím, a nic jiného neřeším, dokud nepřijde další.
A co tlak týmu? Při zápasech Davis Cupu míříte do role týmového lídra…
Davis Cup vnímám jako strašně fajn týden, je to pro mě zpestření. Tenis je individuální sport a najednou dostanu podnět celého týmu. To je úplně jiný nádech a energie. Snažím se z toho načerpat síly pro zbytek sezony. Je to reprezentace, takže nehraju jen sám za sebe. Atmosféra je jiná, ale na kurtu je to zase moje rutina. Je fajn mít za sebou podporu ostatních hráčů a celého týmu, jsou s vámi do poslední chvíle, ať se daří, nebo ne.
A pokud jde o roli lídra, to jsem v Davis Cupu z pozice jedničky ještě nezažil. Nebýt mého zranění, zažil bych to teď poprvé v Jihlavě proti Švédsku. Nechci tvrdit, že to beru jako svou odpovědnost, ale cítím, že lídr, i když to nemá celé ve svých rukou, může vytvořit celému týmu energii a vibe. Ale zase: není to tlak. Je to privilegium.
Okoukal jste něco od zkušenějších hráčů z hlediska jejich profesionality a přístupu?
Určitě ano. Dva roky nazpět jsem šel na světovou tour poprvé a dnes už díky tomu dělám spoustu věcí jinak. Vnímal jsem hráče v šatnách a na kurtech a pozoroval jejich rituály a rytmus. Ukázalo mi to, co můžu dělat lépe. Vytvořil jsem si díky tomu svoji rutinu.
Jak vypadá vaše rutina?
To je náročné popisovat. Není to jen o tom, co děláte těsně před zápasem, je to i cokoli, co děláte mimo kurt. Od dodržování stravy, správného spánku, rozcviček. Není to ani zdaleka jen o tenisu samotném. Je tam spousta složek tréninku, včetně očí a koordinace. Dělám různé formy tréninku, které si člověk mimo tour asi nepředstaví. Každé menší zakopnutí mi totiž dává recept na to, na čem můžu pracovat a zlepšit se.
Jak byste popsal svoji hru?
Řekl bych, že jsem agresivní hráč ze základní čáry. Nejvíc mě ale asi vystihuje, že jsem celodvorcový hráč. Na moji výšku mám ale i docela slušnou defenzivní hru, to by třeba hodně lidí neřeklo.
The post Cesta šampiona. Tenista Jakub Menšík mluví o penězích, sebevědomí a rutině appeared first on Forbes.