Slováci prohlubují závislost na jádru. Před půlstoletím se jim ale málem vymstilo
Slovensko v pátek podepisuje se Spojenými státy dohodu o spolupráci v jaderné energetice a ve spolupráci s tamní firmou Westinghouse chce postavit nový jaderný blok. V souvislosti s jadernou energií má přitom naše sousední země dramatickou minulost.
Slovenská vláda usiluje o to vystavět u její jaderné elektrárny u obce Jaslovské Bohunice čtvrtý blok. Události v posledních týdnech nabraly na obrátkách, když tamní premiér Robert Fico uvedl, že výstavbu nového jaderného reaktoru zadá americké firmě Westinghouse, která se zúčastnila tendru o dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany, jehož vítězem se ve finále stala jihokorejská KHNP.
Dohodu o spolupráci mají slovenští představitelé v čele s Ficem podepsat v pátek během návštěvy slovenské delegace ve Spojených státech. Slovenský prezident se pak setká i s americkým prezidentem Donaldem Trumpem.
Slovenská vláda chce zakázku na výstavbu nového bloku zadat bez tendru a přímo americkému Westinghousu. Premiér Fico dal v tomto týdnu v médiích jasně najevo, že pro Slovensko je nový reaktor klíčovou zakázkou, kterou chce financovat ze státní kasy a následnou výrobu elektřiny mít zcela pod kontrolou.
„Chceme v čistě státním vlastnictví na území Jaslovských Bohunic postavit nový jaderný blok. V čistě státním vlastnictví,“ pronesl Fico na přelomu týdne v televizi Ta3. V šestici současných jaderných bloků na Slovensku drží většinu holding EPH miliardáře Daniela Křetínského.
Plánovaný nový jaderný blok o výkonu 1024 megawattů (MW) bude vůbec první neruský v historii jaderné energetiky a podle oficiálních vyjádření má vyjít na zhruba patnáct miliard eur (v přepočtu dle aktuálního kurzu 365 miliard korun), což je násobně více než v současnosti dokončovaný čtvrtý blok ve druhé slovenské jaderné elektrárně Mochovce.
V porovnání s uváděnými náklady na dostavbu jednoho jaderného bloku v Dukovanech o stejném výkonu, které hovoří o 220 miliardách českých korun, je pak o sedmdesát procent vyšší.
Plánovaný nový jaderný blok o výkonu 1024 megawattů bude vůbec první neruský v historii jaderné energetiky.
Slovensko dnes patří k čistým vývozcům elektřiny, a to zejména díky svým dvěma jaderným elektrárnám Jaslovské Bohunice a Mochovce se současným souhrnným instalovaným výkonem 2300 MW. Letos se chystá po čtyřiceti letech od zahájení výstavby zapojení nového čtvrtého bloku v lokalitě Mochovce, který má jaderný výkon Slovenska zvýšit o dalších zhruba 450 MW.
Za další dvě dekády to ale nemusí stačit. Odhady hovoří o tom, že se do roku 2050 může spotřeba elektřiny v zemi zvýšit kvůli elektrifikaci dopravy i průmyslu ze současných zhruba 27 terawatt hodin (TWh) o padesát procent, nejodvážnější scénář pak hovoří o hodnotě 46 TWh, což je téměř dvojnásobek současné spotřeby.
Plánovaný nový reaktor v Jaslovských Bohunicích s označením pět, který by měl dle aktuálního harmonogramu začít dodávat elektřinu do sítě v roce 2040, má být prvním neruským a největším jaderným zdrojem v zemi. Jadernou výrobu Slovenska by i po zapojení čtvrtého reaktoru v Mochovcích měl zvednout o více než třetinu.
Slovensko tím jen upevní svou závislost na jaderné energii, která už dnes tvoří přes polovinu výroby elektřiny. A mělo by tomu tak být i do budoucna.
Energetika našich východních sousedů se díky mixu jádra a obnovitelných zdrojů vyznačuje nízkou uhlíkovou intenzitou. Ta ovšem v zimních měsících násobně roste zejména kvůli importu elektřiny z Česka a Polska, které ve svém mixu mají stále ve velkém zastoupeny uhelné elektrárny.
Slovensko je na cestě v dekarbonizaci v porovnání s Českem o hodně dál. Výroba elektřiny z uhlí už v zemi prakticky neexistuje, kotle posledních dvou velkých elektráren v Novákách a u obce Vojany vyhasly v letech 2023 a 2024. Bez plynu se ale slovenská energetika ještě nějaký čas neobejde.
Obnovitelné zdroje tvoří kolem pětiny výroby elektřiny v zemi. Tahounem jsou přitom vodní elektrárny.
Země má ale v dalším rozvoji OZE své limity. Výkon vodních elektráren dnes, podobně jako je to v Česku, nemá kam zvedat, pro rozvoj větrných parků nejsou na Slovensku příliš vhodné podmínky, a když už, tak je jim zapovězena výstavba kvůli chráněným oblastem, jedinými možnostmi je rozvoj solární energie a biomasa.
I proto je jasné, že stabilní nohu ve slovenské energetice bude minimálně na dlouhou dobu jádro.
Jaderní pionýři
Slovensko patří k pionýrům jaderné energetiky v tehdejším Československu, jeho nejstarší jaderná elektrárna v Jaslovských Bohunicích se začala projektovat už v roce 1958. První blok byl spuštěn v roce 1972 a patřil k unikátním nejen v Evropě, ale i ve světě.
Šlo totiž o takzvaný experimentální sovětský reaktor KS-150, což byl vodou moderovaný a oxidem uhličitým chlazený reaktor, ve kterém se jako palivo využíval neobohacený uran, což mělo snížit závislost na světových mocnostech, které uran umějí obohacovat.
Tento reaktor ovšem zažil dvě havarijní události, které se mohly svou vážností vyrovnat jaderné nehodě v Černobylu. Stejně tak jako v případě ukrajinské elektrárny byly ovšem minulým režimem utajovány a široká veřejnost se o nich dozvěděla až po revoluci.
Před půlstoletím, 5. ledna roku 1976, se v bohunickém bloku s označením A1 při výměně palivového článku ozvala exploze, která z reaktoru vystřelila palivový článek do výšky a uvolnila vestu oxidu uhličitému, který zastával funkci chlazení a začal se drát z reaktoru ven do pracovních prostor.
„Měli jsme štěstí, že nás palivový článek nezasáhl. Jeden kolega spadl na podlahu a zranil si tvář, druhý se nadýchal oxidu uhličitého, oba museli jít k lékaři. Všichni jsme se z reaktorového sálu dostali ven,“ citoval slovenský server Pravda.sk v nedávném článku pamětníka havárie Viliama Pačese.
Takové štěstí ovšem neměli dva pracovníci v podzemních podlažích, kteří smrtícímu dusivému plynu neunikli. Jak později ukázalo vyšetřování, zemřeli kvůli fatální banalitě – uzamčeným dveřím proti případným krádežím.
Pačesovi se nakonec podařilo otvor, kudy unikal oxid uhličitý, utěsnit. Zabránil tak katastrofě, která se mohla vyrovnat té pozdější v Černobylu. Hrozilo totiž přehřátí a výbuch samotného reaktoru.
To ale nebyla jediná riziková událost. Ta závažnější přišla o rok později, 22. února 1977. Tehdy došlo taktéž při výměně paliva k jeho poškození a k porušení integrity celého okruhu.
„Tato havárie reaktoru stupně INES 4 (klasifikace závažnosti jaderných havárií, pozn. redakce) měla za následek poškození integrity paliva s rozsáhlým korozním poškozením palivového pláště a únikem radioaktivity do prostoru elektrárny,“ uvedli jaderní vědci Jozef Kuruc a Lubomir Mátel z bratislavské univerzity.
To byl faktický konec tohoto experimentálního reaktoru, který oficiálně ukončil provoz v roce 1979. Jeho oprava by totiž byla příliš nákladná. Odstavení bylo završeno demontáží části zařízení a přechodem k sovětskému tlakovodnímu reaktoru VVER Bohunice V1, který byl jednodušší, tím pádem i spolehlivější a komerčně použitelnější.
Prosadily se bezpečnější tlakovodní reaktory, jeden má teď na Slovensku vyrůst pod taktovkou Američanů, které se vyznačují vysokou mírou spolehlivosti.
The post Slováci prohlubují závislost na jádru. Před půlstoletím se jim ale málem vymstilo appeared first on Forbes.