Zachování statu quo už není na stole, říká expertka na arktický region
Ticho, mráz a kraj světa. Jenže právě na severu se dnes lámou ledy bezpečnostního soupeření velmocí a také duní ozvěna klimatické změny, která v arktickém regionu postupuje rychleji než kdekoli jinde. Grónsko, ještě donedávna spíš bílé místo na mapě veřejné debaty, se náhle stává jedním z nejcitlivějších bodů světové politiky. „Arktida už není region s nízkým napětím,“ říká expertka na Arktidu a mezinárodní vztahy Barbora Halašková.
To, co v roce 2019 vypadalo jako epizoda velkých výroků Donalda Trumpa o převzetí Grónska, dnes přerůstá v reálný problém. „Tento incident se postupně transformuje v zásadní test soudržnosti Severoatlantické aliance,“ říká odbornice na Arktidu a mezinárodní vztahy.
Barbora Halašková působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kde zároveň vede interdisciplinární centrum Arctos MU, zaměřené na komplexní výzkum arktické oblasti. Své odborné znalosti sdílí nejen se studenty, ale i s pedagogickou veřejností jako lektorka vzdělávací platformy TeachersHub.cz.
„V dlouhodobém horizontu tento moment posloužil jako významný geopolitický katalyzátor a urychlovač vyhrocených vztahů a tím i ukončil éru takzvané arktické výjimečnosti, tedy regionu s nízkým geopolitickým napětím,“ dodává Halašková. V rozhovoru expertka představuje nejen geopolitickou komplexitu arktického regionu, ale i to, že zachování statu quo už v tuto chvíli není na stole.
Jak na vás jako bezpečnostní analytičku nebo odbornici na mezinárodní vztahy celá situace s Grónskem v tuhle chvíli působí?
Dívám se na to nejen z krátkodobého hlediska, kdy prezident Trump opakovaně začal zmiňovat své nároky na vlastnění, anexi nebo případné odkoupení Grónska. Když se podíváme na dlouhodobou bezpečnostní a strategickou situaci, zjistíme, že Arktida byla vnímána jako území, kde je nízké napětí. Co se týká spolupráce, byly zde korektní vztahy mezi spojenci v rámci NATO nebo Evropské unie i případně s Ruskem.
Mluvíte v minulém čase. Dokdy tomu tak bylo?
Do roku 2022, než došlo k ruské agresi na Ukrajině. Situace se mění nejen narativem americké administrativy, ale i reálnými kroky, které Dánsko i spojenci podnikají. Počínaje 14. lednem 2026 se začaly do Grónska přesouvat některé alianční jednotky, aby tím zvýšily vojenskou přítomnost a podpořily Dánsko v jednoznačné suverenitě a přináležitosti Grónska k Dánsku.
Své jednotky tam poslaly Německo, Velká Británie, Francie a mimo jiné i většina severských států.
Co znamenalo středeční jednání ministra zahraničních věcí USA Marca Rubia s dánským protějškem Larsem Løkkem Rasmussen a jeho grónskou kolegyní Vivian Motzfeldt v Bílém domě?
Z velké části zdůraznili, že Amerika je pro ně partner, spojenec a jednání se neslo v přátelské a konstruktivní rovině. V tomhle je ale Evropská unie konkrétnější. Lisabonská smlouva říká, že v případě, že jeden ze členských států EU je napaden nebo potřebuje pomoc, členské státy mu půjdou na pomoc. Grónsko díky své, i když částečné, suverenitě patří do Evropské unie a Gróňané jsou občany Evropské unie.
V případě potenciální či zvyšující se agrese ze strany Ameriky by to byla právě Evropská unie, která by Grónsku pomocnou ruku nabídla.
Považujete to, co se děje, v tuto chvíli za další z milníků? Co podle vás může nastat?
Milník to rozhodně je. Troufám si říci, že přímé nasazení vojenské síly Ameriky proti Dánsku, respektive Grónsku, je nejméně pravděpodobné. Bude zde pokračovat politický a ekonomický nátlak. Toho nejspíš budeme svědky v nejbližších dnech a týdnech. Nějaké zachování statu quo už v tuto chvíli není na stole.
Proč je Grónsko najednou horké téma světové politiky?
Zájem o Grónsko začal výrazněji růst od roku 2019, kdy Trump začal poprvé zmiňovat, že by chtěl ostrov koupit. Všichni se nad tím pousmívali, pozvedali obočí, ale nikdo to nebral vážně. Tenkrát se Trumpova slova jevila jako, řekněme, diplomatický incident. Nicméně tento „incident“ se postupně transformuje v zásadní test soudržnosti Severoatlantické aliance a mění strategickou nebo donedávna stávající stabilitu Arktidy.
I tehdy to mělo diplomatickou dohru. Dánská premiérka Frederiksen návrh rezolutně odmítla. Následná diplomatická roztržka vedla k dočasnému ochlazení vzájemných vztahů a vyústila ve zrušení plánované státní návštěvy. V dlouhodobém horizontu tento moment posloužil jako významný geopolitický katalyzátor a urychlovač vyhrocených vztahů a tím i ukončil éru takzvané arktické výjimečnosti, tedy regionu s nízkým geopolitickým napětím.
Jaký význam měl arktický region v minulosti?
Během světových válek byly některé části Arktidy, včetně Grónska, využívány nacistickými jednotkami. Důležité byly i Špicberky, a to z hlediska předpovědi počasí (na Špicberkách nacisté stavěli meteorologické stanice, pozn. red.). Právě správné předpovědi určovaly, jak úspěšné nebo neúspěšné bude například letecké bombardování či vojenská akce.
Během druhé světové války se Amerika dohodla s Dánskem, že budou mít vojenskou základnu právě v Grónsku proti případným útokům ze strany Ruska.
Nicméně to od konce druhé světové války a i během studené války bylo jen v teoretické rovině. V Arktidě nedocházelo, až dodnes, k otevřenému konfliktu. I poté, co došlo k ruskému útoku na Gruzii a následně k ruské anexi Krymu, spolu státy vždy byly v rámci Arktidy schopné komunikovat a udržet Arktidu jako region, kam se napětí a konflikty z ostatních regionů a území světa nedostávají.
To se ale začalo měnit…
S ruskou invazí na Ukrajinu byla dlouhodobá spolupráce mezi NATO a Ruskem přerušena a nebyla dodnes obnovena. Začalo se to řešit na politické úrovni i z hlediska vědeckých výzkumů. Řešilo se, jakým způsobem pracovat s ruskými výzkumníky – jestli je v projektech ponechávat, nebo musejí být úplně vyřazeni z projektů sponzorovaných či financovaných západními institucemi.
Jaké byly reakce?
Neslo to s sebou samozřejmě vlnu reakcí ze strany Ruska, které na to reagovalo intenzivnější spoluprací s Čínou.
Většina lidí si asi Arktidu představí „jen“ coby ledové území. Proč bychom ji neměli vnímat jako slepé místo na mapě?
Arktida je důležitá z hlediska globální změny a globálního oteplování a klimatických změn, které probíhají. Už teď pozorujeme, že se Arktida otepluje čtyřikrát rychleji než zbytek planety.
To, co se děje tam, je nejspíš ukazatelem, jak změny budou probíhat v ostatních částech světa. Už nyní vidíme tání ledovců, rozmrzání permafrostu, dlouhodobě zmrzlé půdy. Vede to k řadě dalších problémů, jako je eroze půdy, záplavy.
Už teď pozorujeme, že se Arktida otepluje čtyřikrát rychleji než zbytek planety.
Co to pro tato území znamená?
Na ostrovní státy, jako je Grónsko, to má obrovský vliv. Musejí přesouvat infrastruktury, části měst. A zrovna v Grónsku je to problém pro Ameriku, protože tam se jí kvůli erozi půdy začala propadat přistávací dráha na základně. Má to dopad nejenom v samotné Arktidě. Arktida je prvním bodem, kde je to viditelné.
Jak?
Tají ledovce, zvyšuje se hladina moří, vede to k migraci ryb, které se dříve nacházely v jižnějších mořích a najednou je vidíme i podél pobřeží Norska a podél Špicberků.
V článku agentury Reuters zaznělo, že NATO má víc řešit Arktidu i kvůli kritické infrastruktuře, jako jsou podmořské kabely…
Když se podíváte na mapu světa, ale ne optikou Mercatorova zobrazení, ale tak, aby byl severní pól uprostřed, získáte obraz toho, jak rozložení sil v Arktidě vypadá. Sousedí spolu Amerika s Ruskem, v nejužším místě Beringova průlivu mají mezi sebou jen čtyři kilometry.
Rusko má na Kolském poloostrově jaderné ledoborce a jadernou základnu, která od studené války dodnes slouží k jadernému odstrašení. Arktida se i během studené války používala jako pole pro testování různých nových vojenských technologií, včetně jaderných zbraní.
A když se na to podíváme optikou strategie?
Je tam samozřejmě i strategická důležitost, co se týče rovnováhy sil mezi Západem a Ruskem, případně Čínou. Když to zjednodušíme, Grónsko sedí uprostřed téhle trajektorie, takzvané GIUK linie, tedy Grónsko – Island – Spojené království. Je to klíčový bod kontroly námořního koridoru, umožňujícího kontrolu nad vstupem ruského, případně čínského loďstva do Atlantiku.
A optikou nerostného bohatství?
Arktida je všeobecně považována za území bohaté na nerostné suroviny. Pokud se bavíme o celé Arktidě, je to především ropa a zemní plyn. Odhady jsou zhruba třináct procent světových zásob ropy a třicet procent zemního plynu, které jsou většinou soustředěné pod mořským dnem. Jedná se o oblasti přiléhající k daným jednotlivým arktickým státům, které sousedí právě se Severním ledovým oceánem.
Můžeme být konkrétní?
Jsou to oblasti Aljašky, Barentsova moře, Obského zálivu. Můžeme tam také najít významné zásoby různých vzácných kovů. Optikou energetické bezpečnosti je to důležité, přestože těžba v mnoha lokalitách naráží na ekologické výzvy nebo geopolitické spory.
Jak je na tom Grónsko s nerostnými surovinami?
Grónsko je často zmiňováno jako prostor, kde jsou vzácné nerostné suroviny, které hrají nemalou úlohu v elektromobilovém a zbraňovém průmyslu i jiných průmyslech. Těžba často naráží na politické nebo technické překážky. Jedná se o technologie, jež v tuto chvíli nejsou natolik vyspělé, aby dokázaly nerostné suroviny vytěžit v takové míře, jakou prognózy ukazují.
V provozu jsou aktuálně jen dva významnější doly. Jedním je důl na zlato, Nalunaq, kde koncem roku 2024 společnost Amarok Minerals obnovila těžbu a v průběhu roku 2025 ji navýšila. Nyní se blíží téměř plné kapacitě. Druhý důl je v oblasti White Mountain. Těží se v něm anortozit, minerál používaný při výrobě skelných vláken a barev.
Ale v Grónsku žije jen 56 tisíc obyvatel a chybějí kvalifikovaní lidé, kteří by se mohli na těžbě podílet. Kromě zlata a minerálů je většina projektů ve fázi průzkumu nebo čekají na schválení. Není to tak žhavé, jak by se mohlo zdát. Často se poukazuje na to, že Trump má velké bohatství nerostných surovin na Aljašce. Pokud by šlo o nerostné suroviny, jsou na Aljašce dostupnější.
Arktidu jako celek nikdo nevlastní. Jde o region, který zahrnuje jak Severní ledový oceán, tak pevninská a ostrovní území patřící jednotlivým státům. Na moře se vztahuje mořské právo (UNCLOS): pobřežní státy mají práva ve svém teritoriálním moři a ve výlučné ekonomické zóně (do 200 námořních mil) a mohou uplatňovat nároky na kontinentální šelf i za tento limit, pokud to geologicky doloží. Část oceánu mimo tyto zóny tvoří volné moře.
Jaké jsou překážky těžby?
Naráží tam na spoustu technických i fyzických překážek, jako jsou námrazy, nedostatek lidí, chybějící kvalifikovaní inženýři nebo dělníci i nedostatek infrastruktury, environmentální či ekologická pravidla, která většina těch zemí dodržuje a jsou na ně přísné limity.
Jaký má těžba vliv na krajinu?
Paradox vidíme v případě Ruska. Když jedete po hranici mezi Finskem a Ruskem, je tam jedno dříve menší městečko Nikel, kde se těží nikl. Vidíte obrovské znečištění, je to téměř pustá krajina, úplně černá od niklu. Kam až dohlédnete, vidíte jenom kouř z továren. Žádná příroda, žádné stromy, žádná tráva. Pak přejedete do Finska, kde postupně spatříte krásnou přírodu, vzrostlé stromy a zeleň. To je třeba jeden z příkladů toho, jaký dopad má těžba nerostných surovin na přírodu.
Dalším příkladem je těžba uhlí na Špicberkách, kde měli Rusové svoji těžařskou základnu, byly tam doly. Sovětský svaz tam lákal dělníky a horníky na „výspu“ Sovětského svazu. Dokonce tam i dovezli zeminu z pevninské části Ruska, aby tam mohli zasázet trávu, měli tam krávy, školy, školky pro děti. Byla to výkladní skříň Sovětského svazu, ale bylo to samozřejmě z velké části pozlátko.
Je Arktida, potažmo Grónsko, ještě relevantní energeticky? Nebo je to už v tuto chvíli spíše bezpečnostní téma?
Těžba je stále důležitý faktor. Jako taková není organizovaná státem, vždy se jedná o těžařské firmy, které si musejí kupovat licence a investují do infrastruktury a technologií. Například Rusko toleruje Číně její aktivity v Arktidě, jež by se bez ruského souhlasu nemohly realizovat.
Čína se dlouhodobě zajímá o Arktidu, je to pro ni jeden ze strategických regionů. Rusko tím vlastně Číně poskytuje přístup ke svým vodám a ledobornou podporu výměnou za čínské investice, odběr surovin a dodávku technologií nezbytných k rozvoji infrastruktury v době, kdy Rusko čelí mezinárodní izolaci. Nicméně námořní doprava se soustřeďuje především kolem břehu Ruska a Skandinávie. Grónsko je zjednodušeně zbytečně daleko.
Povězte mi prosím více o roli Číny…
I v minulosti se Číňané investičně do Grónska dostali prostřednictvím těžebních plánů, většina jich ale skončila v diplomatické slepé uličce nebo byla přímo zablokována grónskou či dánskou vládou. Z osmi velkých navrhovaných investic se sedm nerealizovalo.
Je to spojené s již zmiňovanými extrémními náklady na infrastrukturu, nejistou návratností pro čínské státní podniky. Pro ně je to spíš dlouhodobý zájem než nějaká okamžitá priorita ve srovnání s jejich investicemi v Rusku.
Jak byste tedy zhodnotila klíčové hráče v arktickém regionu, jejich působení a ambice?
Těmi nejdůležitějšími hráči v Arktidě jsou stále arktické suverénní státy. Ať už arktická pětka, tedy Dánsko, Norsko, Rusko, Amerika a Kanada, nebo ještě rozšířené o Island, Švédsko a Finsko, tedy arktická osmička. I díky své geografické poloze jsou těmi nejdůležitějšími hráči.
Jejich politika, potenciální rozvoj a to, jakým směrem se bude vývoj v regionu ubírat, jsou z velké části na nich. Scházejí se na platformě Arktické rady, což je mezivládní sdružení právě osmi arktických členů. Zasedání se účastní zástupci původních obyvatel. Mimo jiné je zde i třináct pozorovatelských států, které tu mají své zájmy a působnost.
Česko k nim asi nepatří, že?
Česká republika se snažila o získání pozorovatelského statusu. V roce 2021, kdy na ministerstvu zahraničí byl ministr Petříček, jsme to řešili dlouhodobě. Já jsem byla u rozhovorů a příprav. Česká přihláška o pozorovatelský status v Arktické radě byla zamítnuta.
Arktická rada funguje na principu konsenzu, všech osm států musí souhlasit s novými členy. Společně s námi o to žádaly Litva a Lotyšsko, ale byly stejně jako my odmítnuty. Jsou tam však i země, které relativně nesouvisí s Arktidou, jako je třeba Indie. Je tam Švýcarsko, jež ani nemá arktickou výzkumnou stanici, na rozdíl od Česka. Je tam Polsko, Portugalsko či Španělsko.
Výzkumy v jaké oblasti tam probíhají?
Přestože naše výzkumná stanice byla zřízena teprve před deseti lety, čeští polárníci jezdí na Arktidu dlouhodobě. Už v šedesátých až osmdesátých letech působilo na Špicberkách několik československých vědeckých expedic, organizovaných Masarykovou univerzitou, Slovenskou akademií věd, Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích a Botanickým ústavem akademie věd v Třeboni. Český arktický výzkum probíhal zpočátku ve špicberském Ny-Ålesundu a na polské špicberské stanici Hornsund, ale také na stanici švédské královské akademie v Abisku.
Česko si, co se týče výzkumu, vybudovalo reputaci mezi ostatními zeměmi. Od roku 2015 provozujeme vlastní arktickou výzkumnou stanici Josefa Svobody na Špicberkách. Je tam mikrobiologie, zoologie, parazitologie, infekční biologie, botanika, rostlinná fyziologie, výzkum ve fyzické geografii a v neposlední řadě, především na naší fakultě, i výzkum aktivit mezinárodního a vztahového postavení ve světové politice.
Jak arktický region s tolika klíčovými hráči koexistuje?
Těmi nejdůležitějšími hráči jsou suverénní arktické státy. A ty si v Arktické radě, která byla v roce 1996 založena, stanovily, že na půdě Arktické rady se nebudou řešit vojenské otázky. Řeší se tam bezpečnostní otázky. Tato platforma se vlastně vždycky dokázala shodnout, přestože každý ze států má svoji agendu a různorodé zájmy.
Samozřejmě nikdo – ani zakládací smlouva NATO, když v roce 1949 vznikalo – nepředpokládal, že by jeden z členů NATO mohl zaútočit na jiného. V téhle situaci se dá těžko odhadnout, jakým způsobem se to bude vyvíjet do budoucna.
Troufám si říci, že přímé nasazení vojenské síly Ameriky proti Dánsku, respektive Grónsku, je nejméně pravděpodobné. Bude zde pokračovat politický a ekonomický nátlak.
Do toho všeho Grónsko usiluje o samostatnost. Jaký vliv na tyto snahy může mít aktuální dění?
Bude zajímavé sledovat, zda tato situace akceleruje. Dvě třetiny obyvatel Grónska se dlouhodobě vyslovují pro nezávislost na dánské koruně. To ale naráží na to, jakým způsobem Grónsko s Dánskem fungují.
Dánsko ročně posílá Grónsku obrovské dotace. Říkají tomu takzvaný blokový grant, který je ve výši 3,9 miliardy dánských korun, tedy asi třinácti miliard korun českých. Bez těchto peněz by se grónský sociální systém, správa a rozvoj de facto zhroutily. Jedná se i o zdravotní péči, která je, kromě té základní, v Kodani. Pokud Gróňané potřebují větší zdravotní zákroky, létají tam. Překážek na cestě k okamžité nezávislosti je víc, nejen výroky a nároky prezidenta Trumpa.
Může dojít i k tomu, že Grónsko se stane autonomním nebo semiautonomním a bude pod správou USA místo Dánska. To ale podle mě není úplně pravděpodobné vzhledem k vyjádřením, která vydal grónský premiér, a k tomu, jak se Gróňané stavějí ke vztahu s Američany.
Nejpravděpodobněji se Grónsko s Dánskem budou snažit dosáhnout s Amerikou společné dohody. Pravděpodobně dojde k většímu monitoringu námořních tras a vzdušného prostoru kolem Grónska. Obecně však považuji širší kontext Arktidy za to nejdůležitější v debatě o Grónsku.
The post Zachování statu quo už není na stole, říká expertka na arktický region appeared first on Forbes.