Zase Pelíšky a jejich obdiv. Jak televize mate veřejnost

Tak jsou Vánoce a nastoupila zase intenzivní infantilizace českého národa televizí.  Tak zaprvé jsou to pořád "pohádky" - neznám  jedinou zemi na světě, kde by se na Štědrý den pořád vysílaly v televizi staré pohádky - no a dnes  na sociálních sítích brečí různí diváci, jak dojemný a autentický byl znovu zase proboha promítaný Hřebejkův film Pelíšky, který je údajně o liberálních šedesátkách, ale ve skutečnosti je o husákovských sedmdesátkách... Je to děs - lidi opravdu nevědí nic o historii. Nechají si namluvit neuvěřitelné pitomosti. Dovoluji si sebecitaci: Analýzu filmu Pelíšky ze své knihy Jací jsme: Česká společnost v hraném filmu devadesátých a nultých let Host, Brno, 2007, 656 str.) Už jsem se o tom zmiňoval mnohokrát, že ten film brutálně zkresluje historii. Je to marný, je to marný, je to marný. A k tomu ještě moje osobní svědectví o šedesátkách, o Pražském jaru a o okupaci a jak to bylo potom. NE JAKO U HŘEBEJKA! (ANI NE JAKO V MÁDLOVÝCH VLNÁCH!) Pelíšky(1999), režie Jan HřebejkPelíškyjsou jednímz častých, nezřídka poněkud neumělých "lidových"pokusů Jana Hřebejka, a jeho scénáristy Petra Jarchovskéhovylíčit traumatická období českých dějin a vzít na sebe taktrochu roli analytika češství a "tragického údělu"českého národa. Tento film se má zabývat obdobím od zimy 1967 do sovětské okupace v srpnu 1968, ve skutečnosti vypovídávšak mnohem víc o období, které se do vědomí českého národazapsalo daleko hlouběji a v němž se zjevně formovaly i osobnosti Jana Hřebejka a Petra Jarchovského – totiž období"normalizace" sedmdesátých a osmdesátých let.1