Kdo si hraje, nezlobí? Tři mušketýři a já rozkládají dětství a mužské vzory
Činoherní soubor Národního divadla na prknech Stavovského uvedl poslední premiéru končící sezony. Tři mušketýři a já představují imaginativní inscenaci, pod jejímž povrchem se skrývá bolavé rozjímání nad hranicemi dětství i formy.
Pražský soubor ve spolupráci s původem ruským režisérem Dmitrijem Krymovem připravil výtvarně stimulující a pestrost i těžkost dětského světa zpřítomňující autorské dílo. Krymov ve své tvorbě vychází ze své osobní zkušenosti. Ačkoli dlouhodobě vystupuje proti agresivnímu ruskému režimu, tentokrát bojuje především s nespravedlností dětství.
Inscenaci otevírá opulentní výjev, kdy se za absolutní tmy, v popředí s několika zářícími cigaretami, otevřou v jevišti hluboko zapuštěné dveře vedoucí přímo na ulici. Mistrovská hra se světlem na pozadí smazávání hrany mezi iluzí a realitou uvádí do fabulovaného světa kráčejícího protagonistu – malého chlapce, který se vrací do mizanscénou strohého domova.
Ze školní aktovky vyndává jednu knihu po druhé, na scénu vyjíždějí jednotlivé rekvizity a objekty, po interakci s nimi zase mizí. Inscenace od začátku plně využívá zcizujících efektů. Dětská optika je stále rozpolcená mezi imaginativním nitrem a racionalitou zatíženým vnějším světem dospělých. Jediný, kdo při životě udržuje pohádkové světy, je babička.
Maminka s otcem jsou zatížení „dospěláckým“ životem a se synem čas netráví. Šílená babiččina vyprávění pak přivolávají Dumasovy mušketýry. Při protínání dobrodružného světa fantazie a bezbarevné reality se mažou jakékoli hranice, což perfektně reflektuje dětský pohled, neukotvenost a rozplývající se jistoty.
Samotné pojetí mušketýrů je takřka demytizující. Jde o vulgární balíky s kostýmy asociujícími kovboje, nejvíce se starají o kouření, jejich interakce a souboje sklouzávají k nevybíravé frašce.
To v kombinaci s věčně duchem nepřítomným otcem tvoří jeden z opěrných motivů – absence mužských vzorů. Babička přejímá takřka režijní úlohu a snaží se pro chlapce uchovat zbytky dětství.
Humor staví na zcizujících efektech a výbušnosti, kterou nese především energická a rétoricky zemitá babička, jeviště se kolikrát mění v mistrně inscenovaný organizovaný chaos, který překypuje různorodými podněty. Do děje zasahují vodiči loutek, nápověda, bravurní violoncellista, frustrovaný protagonista se v jednu chvíli odmítne účastnit představení a uteče do hlediště.
Dekonstrukce formy na jednu stranu přispívá k reflexi protagonistova nitra, na stranu druhou pro mladší ročníky poslouží i jako názorná demonstrace toho, jak vzniká divadlo a iluze. Vyprávění a distribuce informací je především vizuální, spoléhá na fyzično herců. Dialogy jsou často improvizovaného rázu, rozepíná se před námi svět, kde slova nemají takřka žádný význam.
Jakkoli se tedy setkáváme s poťouchlou a přehnanou stylizací a někdy možná až příliš na sílu tlačeným hláškováním babičky, v jádru inscenace ztělesňuje tesknou osamělost dětství, kdy se dosavadní vzory transformují, blednou a posléze i zcela odcházejí. Tuto skutečnost podtrhují především závěrečné obrazy.
Tři mušketýři a já jsou mnohem více než sebereflexivní a formu rozkládající inscenací. Díky ironii a citu pro vyprávění obrazem, stejně jako proplétání všudypřítomné melancholické ambivalence, svou eruptivní a na druhou stranu v určitých segmentech i tlumenou povahou míří hluboko do našich možná už dávno zapomenutých dětských světů.
A možná se v nás snaží i každodenním životem zadusávanou dětskou naivitu vyvolat. To, že dospěláci odmítají přistoupit na pravidla potrhlé dětské hry, je tou největší tragédií, nikoli jen pro dítě. Co vůbec znamená dospět a kdy tuto hranici překračujeme? To už Krymov nechává na každém z nás.
The post Kdo si hraje, nezlobí? Tři mušketýři a já rozkládají dětství a mužské vzory appeared first on Forbes.