Vyzbrojujeme se!

Tak jsme se dozvěděli, že vláda schválila nákup moderních stíhaček F-35 za 106 miliard korun (s dalšími 40 miliardami na realizaci investic pro jejich použitelnost).  Rozhodnutí následuje po vládním rozhodnutí  o schválení požadavku NATO na trvalé  financování obrany státu ve výši 2 % HDP.

To se z médií dozvíme, ale neurčitostí tohoto stanovení sumy na zbrojení se už tatáž média nezabývají. HDP je totiž proměnlivá hodnota. Požadavek na přidělení  sumy 2 % ročního HDP na vojenské výdaje byl dán už před řadou let. Ovšem z médií se nedozvíme, že ty 2 %  rostou s růstem HDP (který u nás od r. 1990 vzrostl asi sedmkrát).  Takže ta požadovaná suma je také vícenásobná oproti datu, kdy byla stanovena.

A nyní něco úvah kolem vládou schváleného nákupu  stíhaček F-35.  Je nám uváděno, že se jedná o stíhačky páté generace, v provedení  tzv. Stealth technologie (tedy se sníženou zjistitelností radarem), s rychlostí až 1,6 Mach a vybavenosti palubním kanonem a raketami v provedení vzduch – vzduch nebo vzduch – země. Čtyři rakety jsou umístěny v uzavřených šachtách, takže  zapadají do „neviditelnosti“. Letadlo může být vybaveno i dalšími raketami, ovšem podvěšenými pod křídly, které už viditelné radarem jsou  (a tedy i je nesoucí letadlo je viditelné).  Rakety pro zásah pozemních cílů mají prý dolet až 1600 km.

A pokud přihlédneme k průběhu bojů mezi Ruskem a Ukrajinou, můžeme konstatovat, že maximum útoků na pozemní cíle se realizuje raketami či bezpilotními drony.  O vzdušných soubojích v podstatě informace  nejsou, odpalování raket z letadel je z ruské strany běžné.

NATO je, jak známo,  obranná organizace. Myslím, že i požadavek na 2 % nákladů na výzbroj je formulován na obranné účely. A tady by asi vojenští odborníci měli konstatovat, že stíhačky s vybavením, jako mají F-35, jsou určeny pro vzdušné souboje a pro odpalování střel pro vzdálené pozemní cíle.

Je tedy oprávněná otázka, zda jejich zakoupení a nasazení  je definovatelné jako obranné nebo jako útočné?

Z průběhu války na Ukrajině by spíše vyplýval závěr, že Česká republika potřebuje rozsáhlé zbrojní vybavení pro ochranu před napadením raketami a drony, čili radarový systém a antiraketové a antidronové  prostředky. Ty také nejsou zadarmo a nabízí se úvaha, zda po miliardovém nákupu stíhaček budeme mít i peníze na ten systém sestřelování raket a dronů .

Tady k tomu přistupuje i další zkušenost z Ukrajiny, že totiž i sestřelení rakety či dronu  může způsobit rozsáhlé škody. Pokud je zásah antiraketou  ve vzduchu dokonalý, dojde k výbuchu útočící rakety či dronu a na zem dopadnou jen trosky. Bohužel i ty mohou působit škody (požáry).  Ale víme i o řadě případů, kdy antiraketa pouze vyřadí  pohon rakety či dronu (nebo naruší jeho zadanou letovou dráhu). Pak  taková raketa muže dopadnout kdekoli mimo plánovaný vojenský cíl nebo dokonce (jak se i stalo) do sousední země. Proto by ty antiraketové základny neměly být na perimetru měst, ale měly by chránit větší území.

Takže  zkušenosti z války na Ukrajině  mohou vést k zamyšlení, jestli nasazení stíhaček v možné budoucí válce  bude  pro obranu země  optimální, nebo zda je to zase případ vojenského (či ženského) myšlení, vycházejícího z minulých válek, které povede k porážce ve válce budoucí. Neboli jestli investice 100 miliard korun do protiraketové obrany našeho území by nebyla mnohem účelnější. Pokud spočítáme, že stíhačky nesou 2 antirakety vzduch – vzduch a startují proti několika desítkám raket či drohů, tak asi všechny nesestřelí.  Lze z toho usoudit, že  pozemní antiraketové základny jsou nutné.