Zlo, před kterým neuhnete. Film Hranice sbírá ocenění a sklízí hněv
Snímek Hranice režisérky Agnieszky Holland, který vznikal také v české koprodukci, získal Zvláštní cenu poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, zvláštní cenu Vatikánu i nálepku, že se jedná o „nacistickou propagandu“.
„Víte, když se něco takového děje na území mé země, tak něco udělat musím. Je to má povinnost. Nemohu v mých letech běhat po lese s batohem, to neumím. Ale umím udělat film. A právě tenhle film dává hlas těm, kteří hlas nemají. Lidem, jež nemají žádnou možnost, jak odvyprávět svou historii a svůj příběh. Je to film plný těch nejhorších, ale i těch nejkrásnějších věcí,“ prohlásila režisérka Hranice Agnieszka Holland.
Reaguje tak na dotaz, proč si jako námět zvolila uprchlické téma. Jde o příběh, jehož scénář je založený na skutečných událostech, které se dějí jen něco přes čtyři stovky kilometrů od českých hranic. Příprava filmu zahrnovala stovky hodin analýz dokumentů, rozhovorů s utečenci, pohraničníky, místními obyvateli, aktivisty a odborníky.
Výsledek mohli první čeští diváci shlédnout na nedávno proběhlém festivalu Finále Plzeň, do oficiální domácí distribuce půjde Hranice 19. října.
V Polsku šlo během premiérového víkendu o nejsledovanější snímek. Zatímco místopředseda vlády Jaroslaw Kaczyński častoval film Hranice označením jako „ostudný a odpudivý paskvil“, režisérka Holland si musela najmout bodyguardy.
Proč je ale příběh psycholožky Julie, která se nedávno přestěhovala do klidného Suwalského kraje a je nadšená, že poprvé v životě vidí ve volné přírodě skupinu losů, zatímco otec syrské rodiny dětem slibuje, že se už brzy z Běloruska dostanou ke svému strýci ve Švédsku, tak třaskavý?
Agnieszka Holland totiž svým vyprávěním vyzývá do střehu naší lidskost. Oscarová absolventka pražské FAMU ukazuje, nakolik křehké jsou evropské hodnoty humanismu, a jak krátkou cestu jsme od konce druhé světové války v tomto ohledu ušli.
Hranice má reálný základ, kdy v roce 2019 běloruský prezident Alexandr Lukašenko odvezl na polsko-běloruskou hranici uprchlíky z Blízkého východu. V bažinatém pruhu krajiny, ohraničené ostnatým drátem, byli uvězněni v zemi nikoho.
Podobné emoce jako Hranice sklidil také film Dozvuky režiséra Wladyslawa Pasikowského z roku 2012. Autor se vracel k událostem z roku 1941, kdy vesničané v Jedwabném upálili zaživa několik set židovských sousedů a rozkradli jejich majetek.
I tehdy Jaroslav Kaczyński dštil síru, že „film dostal finanční podporu polské vlády“. Režiséra Pasiwkowského označil deník Gazeta Polska za „zrádce vlasti“. Film přitom, velmi podobně jako Hranice, získal mezinárodní uznání, ale doma dostával režisér Pasikowski výhružky smrtí.
Totožná byla situace ohledně režiséra Pawla Pawlikowského, který získal Oscara za snímek Ida v roce 2015. „Můj film je doma na černé listině. Ale je to pro mě čest, když se k němu takovým způsobem staví vláda,“ řekl v rozhovoru pro Times of Israel.
Také tento film se snažil zúčtovat s polským svědomím. Pojednával o jeptišce, která se před vstupem do kláštera dozví, že pochází z židovské rodiny, co byla zmasakrována Poláky, kteří ji ukrývali. Zároveň její teta, zapálená komunistka a soudkyně, v 50. letech posílala na smrt kněze a další odpůrce režimu.
Řeč umění je ale očividně nejsilnějším nástrojem, který ani státní propaganda nemůže umlčet.
„Mimořádnost tohoto snímku dokazují nejen festivalová ocenění, nadšené přijetí nejpřednějšími filmovými kritiky, obrovská pozornost světových médií, ale i prodeje filmu do zahraničí. O film projevilo nebývalý zájem Japonsko, Německo, Izrael, Švýcarsko nebo Latinská Amerika. Již před tím film koupilo Španělsko, Rakousko, Pobaltí, Bulharsko, Slovinsko, Maďarsko nebo Francie. Jsme rádi, že jsme se na projektu mohli podílet a těšíme se na přijetí diváků,“ uzavírá koproducentka Šárka Cimbalová z Marlene Film Production.