Měli bychom se radovat

Jsme zatvrzelí mravně omezení hlupáci. Pořád si stěžujeme na druhé, a nikoliv na sebe. Následujeme tak podobně jako psí ocas vládnoucí třídu. Principem její vlády je svádění viny na druhé. Pokud by vláda nesváděla vinu na druhé, nemohla by vládnout. Všichni přece čekáme, abychom mohli lynčovat obětního beránka, který vezme všechny naše viny na sebe.

Na takové primitivní obezličce je založená celá ta naše vypráskaná demokracie.

Jako obyčejní občané jsme součástí vládnoucí třídy. Jako třída ovládaná jsme jakýmsi jejím ocasem. Ocas se někdy pohybuje v souladu s tělem psa, někdy jeho trup vyvažuje protilehlými směry, aby mu napomáhal při změnách směru pohybu. Pomocí ocasu lze také vrtěti psem. Následek následuje příčinu, ale někdy tomu lze i naopak.

Vlci v kůži beránčí jsou šelmy psovité a podšité. Přiznejme si, jak nám jako celebrity imponují. Jak nás jejich života a skandály zajímají mnohem více než život náš a našich blízkých. Vždyť vlastně žijeme ze zločinů vládnoucí třídy proti lidskosti. Nebýt jich, náš duševní život by zcela pohasnul. Kdo by nás jako Lazara budil ze smrtelného spánku?

Svádění viny na druhé nás rituálně očišťuje. Čím více svádíme vinu na druhé, tím více si připadáme jako mravně čistí. Cítíme se pak skvělí, prostě dokonalí. Jenomže takové obřadní očišťování pouze zatlačuje naši špínu ve spojených nádobách do nádoby jiné, aby zde špína nabrala sílu a umocněná se vrátila k nám.

Jakkoliv jsme chytří, vzdělaní a všemu rozumíme, jsme pouze ubohými hlupáky. Jako takoví si děláme nárok na kvalitní život, který nám vládnoucí třída upírá, aby si zlepšila na úkor náš, přírody a budoucnosti svoji momentální kvalitu života.

Ach ti hloupí muži, a ta jejich hloupá kultura, civilizace a demokracie Ach ti hloupí muži, a to jejich hloupé racionální myšlení štvané podprahovým pohlavním pudem. Díkybohu, že jejich vláda končí. Nedivme se, že spolu se svými „ženami“ emancipovanými na muže, vztekle kopou kolem sebe. Měli bychom se radovat, že éra staré země (alt Land) končí.

Jako obyčejní občané (plebejci), jakou vlastně požadujeme náplň kvalitního života? Jak si představujeme kvalitní život, předtím než nás sklátí choroby a stáří? Liší se svojí kvalitou (výškou) nějak výrazně od náplně kvalitního života vládnoucí třídy, nebo je také tak uboze přízemní? Není za tím jenom lačnost, závist a nenávist, jedny z hlavních opor naší kultury a civilizace?

K čemu a komu je prospěšný náš život, na kterém si tak zakládáme? Zajímá to někoho? Nebo chceme pouze žít, prožívat, hnít a užívat si rozkladu smrduté mrvy jako hnojní červové? Neměli bychom se vlastně radovat, že vládnoucí třída náš bídný život hodlá všemi způsoby ukončit?

Takových mužských, surových, krvavých, slzavých, zoufalých a samolibých civilizací, jako je ta nynější naše –  těch tady bylo, a všechny vzaly za své. Měli bychom se radovat…