Levice – pravice
Slova levice a pravice v politickém smyslu dneska většinou nemají žádný konkrétní smysl. Buď se používají jako ideologická nálepka – pravice dobrá, levice špatná či naopak (jako Orwellovo „čtyři nohy dobrá, dvě nohy špatná“), nebo vůbec jako nadávka. Tam, kde se mu smysl dává, platí, že levice zdůrazňuje kolektiv, kdežto pravice individuální práva. Pro rozsouzení, kdo je blíž realitě, bude dobré si připomenout pár skutečností.
Člověk je po tělesné stránce holá opice, bez drápů a s mizernými zuby. Bez pomoci a účasti jiných lidí nepřežije většinou ani týden. Pro holé přežití je tedy důležité, aby přežilo společenství – to přežije aspoň někdo. Pokud nepřežije společenství, zahynou úplně všichni. (Mimochodem: Společenství se dost liší od kolektivu, jak ho běžně známe.) To jsem neobjevil Ameriku. Je to známo od nepaměti a vždycky platilo, že vlast je na prvním místě a přílišné zdůrazňování individuálních práv a svobod je znakem úpadku – viz třeba nepodmíněný příjem (tedy chléb a hry) pro římské občany, kteří v životě nesáhli na práci ani nebyli v armádě (tedy v legiích). Pokud mohu soudit, ve zdravých dobách společenství podporuje jednotlivce a jednotlivec společenství. Platí to pro všechny, přestože ve staré době existovala hierarchie a sociální rozdíly, dnes téměř nepředstavitelné. Tak třeba dávný vládce vybíral daně, ale také se staral, aby nevybíral někdo jiný. Když byl dávný král především vojevůdce, šel do bitvy v první řadě. Ve velmi dávných dobách, když byl král vtělením božstva plodnosti, dělal obřady, které by se dneska leckomu líbily. Méně by se mu líbilo, že až by bylo zjištěno, že není tak úplně plodný, byl by ohleduplně a milosrdně zabit a nahrazen jiným (neplodné božstvo plodnosti, to je tak pro dnešní dobu). Úpadek začíná, když elita si začne nárokovat práva, ale zanedbává povinnosti. Časem jí následují další vrstvy, až se společnost rozloží natolik, že jí okolní národy převálcují.
No a jak je to dnes u nás: Pravice staví na individuálních právech a nárocích, aniž by se většinou starala, jaký dopad bude mít splnění těchto nároků na ostatní. To se s přežitím společnosti mírně řečeno příliš neshoduje.
S levicí je to složitější. Ustanovila se, když se snažila vytáhnout masu dělníků, kapitalismem ponížených na úroveň materiálu z nejhorší hmotné bídy. Tito lidé netvořili společnost v žádném slova smyslu. Levice z nich taky netvořila společenství – tedy svobodné lidi, kteří každý na svém místě pracují na společné věci – ale kolektiv. Beztvarou masu, vrženou jedním směrem. Pro okamžitý účel to bylo výhodné, v delší perspektivě osudné.
Komplikace nastaly už tehdy, když všelijaké fašizmy a nacizmy využily levicových zásad a postupů k dosažení pravicových cílů. To je sen pravičáka: Mít k dispozici masu, kterou s trochou šikovnosti vrhne, kam chce.
Pokus o socialistický stát byl založen na předpokladu, že se z lidí velice rychle stane nový, socialistický člověk. Tento předpoklad se nenaplnil. Noví socialističtí lidé rozbili a rozkradli socialistický stát a ani předvoj dělnické třídy jim v tom nebránil.
Dnes pracující většinou netrpí hmotnou nouzí. Proto se levice snaží oslovit jiné lidi, většinou nepracující a vytvořit z nich nátlakové skupiny. Vidíme tedy, že když člověk řekne „levice“, je otázka, co vlastně říká.
Převzato z ostrova Janiky