Hořký samet: Na kolotoči (10. díl)
Část 1, Kapitola třetí – Hořký Samet
Kapitola třetí (část druhá)
Slepice nebo vejce?
TRVALO SKORO měsíc, než se normalizační veřejnost dozvěděla o katastrofě v Černobylu. Komunistický mainstream ovšem vynaložil mimořádné úsilí k zamlžení informací o závažnosti úniku radioaktivních materiálů z havarovaného reaktoru. Zdálo se mi legrační, že otec adoptoval podobnou strategii během inspekce krajské hygienické komise, jež měla za úkol zkontrolovat aparaturu a posoudit dopad nedávné havárie na stav okolního životního prostředí. Nejen, že dokázal odvrátit hrozbu astronomicky vysoké pokuty, podařilo se mu navíc z černobylských kyselých jablíček vylisovat sladký mošt.
„Je v zájmu naší společnosti změnit princip výroby a postavit více takových chemických jednotek jako je tato, soudruzi, abychom se vyhnuli budoucím Černobylům.“ Slyšela jsem, jak vysvětluje inspektorům v garáži, přičemž mazal jejich dobrou vůli domácí kořalkou. „Určitě dobře víte, že při práci s toxickými chemikáliemi je vždycky zapotřebí počítat, že se jednoho krásného dne chtě nechtě něco pokazí. Výrobní potenciál ekologické technologie se vyrovná standardní fabrice, podle toho kolik modulů aparatury postavíte vedle sebe.“ Prohlásil směle. „Zásadní rozdíl mezi tradiční chemičkou a naším typem ekologické průmyslové výroby však spočívá v tom, že když se něco na aparatuře pokazí, následky případné havárie dokáže dát do pořádku jedna uklízečka s hadrem a kýblem vody, když to trochu přeženu.“
Otec ve skutečnosti zase až tak moc nepřeháněl. Máti se sestrou tímto způsobem uklidily kokosovou pěnu v našem sklepě.
„Zdá se mi to logickéé.“ Soudruh Kocián chmurně pokýval hlavou a obrátil do sebe matčin džin. „Ekológie je beze sporu hudba budoucnosti.“ Předseda družstva se namáhal přijet až z Moravy, aby se zúčastnil inspekce. Sotva hygienici došli k jednotnému závěru, že aparatura nezpůsobila žádné závažné škody, podsaditý Moravák viditelně pookřál. „Tož, chlapi. Jak se předtím vyjádřila tady soudružka Urbanová, móžeme pokračovat v diskusi dole v jídelně, ne?“ Navrhl srdečně jihomoravským dlouhým zobákem. „Dovolil jsem si přivééézt pár klobááás na ochutnááávku a aj trochu toho červenééého vínka mám v demižonu.“
Na začátku léta dozrávaly na stromech třešně chrupky a po celém lese všude hustě vystrkovaly kloboučky sametové hříbky. Ironie osudu způsobila, že jsem je měla zakázáno sbírat. Máti se bála, že jsou karcinogenní. Obavy z kontaminace způsobily, že mě rodiče přestali posílat pro mléko k paní Dvorské. Neměla jsem najednou nic užitečného na práci. Příroda se ke mně přestala chovat přátelsky. Bylo teď přímo nebezpečné hrát si venku. Kromě toho jsem neustále cítila tupou bolest v zádech.
Už jsem se nemohla spolehnout ani na svoje vlastní tělo. Nevyhnutelně jsem se proto stáhla dovnitř své hlavy.
A tak se stalo, že jsem o prázdninách našla útočiště v krásné literatuře. Jednoho dne jsem se rozhodla vrátit do městské knihovny všechny vypůjčené pohádkové knížky. Byla jich plná nákupní taška.
„Dobrý den, paní Mašková.“ Naskládala jsem hromadu přečtených titulů na pult v dětském oddělení. „Doufám, že nic nechybí.“
„Teda, Mirando. Ty jsi ale pracovitá čtenářka!“ Buclatá knihovnice se na mě vřele usmála. „Copak ti můžu nabídnout nového ke čtení?“
„Už nic. Chci si teď začít půjčovat knížky pro dospělé.“ Oznámila jsem jí.
Postarší dáma překvapeně vzhlédla od šuplíku s kartotékou a urovnala si brýle na nose.
„Není to trochu brzo?“ Zamrkala.
„Stejně už tady nemáte nic, co jsem ještě nečetla.“
„Ale prosím tě. Co to povídáš, děvče?“ Paní Mašková se na mě skepticky podívala. „Co třeba tenhle nový titul od Albatrosu?“ Podala mi vkusně ilustrovaný svazek.
Vzala jsem ho do rukou, abych neurazila, a otevřela novotou vonící obálku. Chvíli jsem listovala lesklými stránkami, na kterých dvojice excentrických cestovatelů bojovala s různými lidojedy a vousatými piráty. „Vypadá to moc hezky.“ Pokrčila jsem rameny. „Jenže mě už příběhy pro děti nebaví. Chtěla bych si přečíst něco vo vopravdickým životě.“
Knihovnice mi lítostivě vrátila průkazku.
„Taková škoda.“ Povzdechla si. „Kdo ví, proč se děti nikdy nemůžou dočkat, až vyrostou?“
Knihovna pro dospělé byla od dětské části oddělena sametovým závěsem. Rozhrnula jsem těžkou látku a sebevědomě vkročila do labyrintu zaprášených skříní. Bylo tam namačkáno tolik svazků, že bych je bývala nedokázala přečíst za celý život. Navzdory cenzuře některé poličky obsahovaly kontroverzní tituly z dílny západních autorů. Na první pohled jsem snadno dokázala rozpoznat populární tituly od ležáků podle stupně opotřebovanosti jejich obálek. Vůbec mě nepřekvapovalo, že díla bolševických autorů většinou páchla plísní a obsahovala nepopsanou výpůjční kartu.
Bloudila jsem mezi plnými poličkami a přemýšlela, kde začít čtenářské dobrodružství. Příliš široká nabídka mě nejprve uvrhla do zmatku. Nezbylo mi, než si knihy vybírat podle obálky. Přirozeně jsem přitom upřednostňovala tituly na téma lásky.
„Jak se daří, paní Fořtová? Mohu si k vám převést průkazku?“ Naskládala jsem pyramidu anglických románů před konsternovanou knihovnici.„Rozhodla jsem se, že začnu číst knížky pro dospělé.“
Plachá dáma s hedvábnou pletí a delikátním chováním se nervózně zavrtěla na židli. „Ty jsi nejspíš malá Urbanová, viď?“ Správně si mě spojila s matkou, jež tradičně patřila k nejčastějším návštěvníkům knihovny. „Nemyslím si, že bys už ve svém věku dokázala ocenit Milence lady Chatterleyové.“ Paní Fořtová zaváhala, když evidovala hromadou vybraných knih. „Co takhle, kdybych ti ji vyměnila za Pýchu a předsudek od Jane Austenové?“
„To je taky o lásce?“
„No ovšem. Lásky je tam plno.“ Začervenala se. „Ale je trošku jiná, než o jaké píše D. H. Lawrence.“
Její kryptická poznámka mě rozladila.
„Co tím myslíte?“ Zamračila jsem se. „Myslela jsem, že láska je jenom jedna.“
„Není to krásné, dokud jsou ty děti ještě tak nevinné?“ Slyšela jsem za sebou krákat paní Hromovou. Manželka našeho souseda se ráda stavěla do role místní intelektuální autority, vždy připravena aplikovat svoji analytickou mysl na jakékoli diskutované téma, s výjimkou toho, co skutečně mělo význam.
Raději jsem se omluvila a bleskově vycouvala ze dveří, než paní Hromová stačila rozvinout myšlenku.
Po cestě do kopce jsem z tašky vytáhla Pýchu a předsudek a pustila se v chůzi do čtení. Než jsem došla domů, měla mě Jane Austenová na háčku. Dokonale jsem se ztotožnila s hrdinkou příběhu, která, podobně jako já, přemýšlela víc, než bylo zdravé, a její srdce přetékalo city, jež nedovedla vyjádřit. Zbytek odpoledne jsem hltala jednu stránku za druhou. Doslova jsem se propadla v časoprostoru na začátek devatenáctého století v georgiánské Anglii. Máti mi musela večer zabavit stolní lampičku, aby mě donutila jít spát. Když zhasla, bylo mi, jako by přetrhla filmovou smyčku během promítání. Nepřicházelo v úvahu, že bych mohla usnout dříve, než Darcy požádá Elizabetu o ruku. Sotva se máti vrátila dolů k otci do jídelny a zavřela za sebou dveře, vyplížila jsem se bosky na chodbu. Holá žárovka visela na drátě z vysokého stropu a mizerně ozařovala kamenné schodiště. Sedla jsem si na studené schody v lehké noční košili a dychtivě navázala přetržené vlákno příběhu. Rázem jsem se propadla zpátky na začátek devatenáctého století, jako bych se po hlavě vrhla do vody.
„Grrrr . . . sovětské politbyro obvinilo Washington . . . juíííí . . . Ronald Reagan řekl, že by v takovém případě neváhal použít nukleárních zbraní . . . grrrr . . . situace se nečekaně vyvinula v mezinárodní krizi . . . grrrr.“
Hlas Ameriky do nekonečna omílal depresivní téma studené války. Otcovo radio kvílelo v přízemí jako meluzína v komíně. Večerní chlad se vkradl do domu. Naskočila mi husí kůže a zatuhla ramena. Při čtení závěrečných stránek jsem se celá roztřásla a začaly mi drkotat zuby. Jakmile však zamilovaný Darcy našel odvahu pokleknout před Elizabeth, srdce mi doslova překypělo náporem vřelého citu.
„Tak tohle je opravdická láska?“ Pomyslela jsem si, a už mi najednou nebyla ani trochu zima. „Podobá se termálnímu pramenu, zablokovanému pod skálou. Nepřestává na ní zevnitř tlačit a neustále nabývá na síle, dokud navzdory všem překážkám nevytryskne ven z těla země v čirém gejzíru horoucího citu.“ Cítila jsem se šťastná.
Uvědomila jsem si, že zdroj emocí v mém srdci, které jsem tak ráda vyjadřovala spontánním pohybem, nikdy nevyschl. Ačkoli jsem se musela smířit s tím, že si nezatančím na jevišti s milovaným partnerem, neznamenalo to, že mě zázrak pravé lásky mine. Usnula jsem v naději, že jednou dospěji v ženu a zažiji to štěstí na vlastní kůži.
DRUHÝ DEN ráno jsem se probouzela ze sna a nečekaně přitom nahmatala bulku v prsní bradavce. Velikostí a tvarem se podobala želatinové fazoli. Nejprve jsem se lekla, jestli nemám rakovinu. Pokoušela jsem se domnělý nádor rozmasírovat. Pak mi ale došlo, že nateklá žláza je pučící ňadro. Moje další starost se týkala podivné skutečnosti, že mi vyrostlo pouze jedno prso namísto dvou.
Vyskočila jsem z postele a šla se poradit s máti.
„Už nejsem dítě, ale zatím se ze mě nestala ani žena.“ Vybafla jsem na ni v koupelně, kde si čistila zuby.
„Cože?“ Vyplivla do umyvadla zpěněnou pastu. „Jak jsi se dopracovala k tomuhle závěru?“
„Podívej se, co tady mám!“ Rozepnula jsem si vršek pyžama. „Připadá ti to normální? Pravý prso už mám jako klíčící hrášek, ale levý mi ještě chybí.“
Máti si utřela ústa ručníkem a prohlédla si z blízka moje bradavky.
„Zdá se, že je všechno v pořádku, Trumpetko.“ Ujistila mě. „Ničeho se neboj. Uvidíš, že ti časem vyraší i to druhé.“ Chytla mě jemně za ramena a vyvedla ven z koupelny. „Co kdybychom si spolu chvíli šly sednout ke mně do křesla?“
Velký fialový ušák v ložnici rodičů, kde jsme s máti obvykle vedly důležité rozhovory, byl příjemně měkký a hluboký. Obě jsme se do něj pohodlně vešly.
„Čas tak rychle utíká. Ani jsem si nevšimla, jak jsi poslední dobou vyrostla.“ Začala máti. „Vypadáš sice ještě pořád jako malá holčička, ale v tvém těle už se začínají spouštět biologické procesy, které tě postupně promění v dospělou ženu.“
Blaženě jsem se jí schoulila do náruče a nasávala do sebe mateřskou něhu.
„Co je to za procesy?“
Stažená roleta v okně nedovolila slunečnímu světlu proniknout do místnosti. Přestože bylo v ložnici pološero, neušlo mi, že se máti zarděla. „Víš, jak jsem ti vyprávěla, že má každá žena v bříšku vajíčka?“ Opatrně se mě ptala.
„Jo. Vzpomínám si. Říkala jsi, že jsou v nich schovaný dětský duše.“
„Přesně tak . . .“ Máti si rozpačitě odkašlala. „Co jsem ti ale zatím neřekla . . . totiž, že když se z dívky začne vyvíjet žena, víš . . . tak někdy . . . většinou jednou za čtyři týdny, některé z těch vajíček prostě musí vyjít z břicha ven.“ Mluvila najednou tak tiše, že jí nebylo skoro rozumět. „Tenhle proces se nazývá menstruace. Může být poměrně bolestivý a je spojený s krvácením.“ Zarazila se a studovala mojí reakci. „Takže, kdyby se ti někdy náhodou stalo, že uvidíš krev na kalhotkách, tak se nelekni a hned za mnou přijď.“
„Co to povídáš?“ Zhrozila jsem se. „Až se ze mě stane žena, tak začnu snášet vajíčka jako slepice?“ Úplně jsem se zpotila při myšlence na takový osud. „Co se stane s těmi dětmi uvnitř vajíček? A proč musí jít z těla ven? Jak s tím souvisí ta krev? Znamená to, že umřou?“
„Ale kdepak, Trumpetko.“ Máti se usmála. „V každém ze dvou vaječníku se nachází tisíce vajíček. Jenom málokterá z nich se stanou dětmi. Ta, kterým není dáno se narodit, musí udělat místo ostatním.“
„Takový plýtvání!“
„Příroda to tak zařídila, aby přežili jenom ti nejlepší a nejsilnější.“
„Takže já jsem jedna z mnoha tisíců?“
„Ano. Dalo by se říct, že jsi měla velké štěstí.“
Představovala jsem si matčino břicho jako velký, průhledný buben naplněný vejci. Fenomén vzniku života jsem pojala jako loterii přírody. Tím jsem se dostala přímo k otázce fungování zmíněného biologického mechanismu. Zajímalo mě, podle jakého principu se lidská vajíčka v bubnu mísí a kdo z něj vytahuje vylosovaná čísla.
„To je prostě zázrak lásky.“ Tajemně odvětila máti. „Každý lidský tvor vyrůstá z lásky svých rodičů, podobně jako všechny rostliny klíčí ze semen, když na jaře paprsky slunce rozehřejí tělo matky Země.“
„Páter Ondřej říká, že bůh je láska a všechno je stvořeno skrze něj.“ Souhlasila jsem.
„To ano.“ Máti se nezdála moc pevná v kramflecích. „Abys pochopila proces vzniku života, musíš si představit muže, který tak silně miluje svoji ženu, že jeho city zažehnou jádro uvnitř jednoho z vajíček. Následkem toho se pak spustí miniaturní forma řetězové nukleární reakce v jejím vejcovodu.“
„Aha. Už to chápu!“ Plácla jsem se do čela. „Když táta zapálil plamen uvnitř tvýho břicha, vylosoval tím moje číslo!“
„No vidíš.“ Máti si očividně nebyla jistá o jakém čísle mluvím, ale raději se mnou souhlasila. „Vždycky jsi byla pěkný číslo.“ Zasmála se.
„Jaký to je, když se dva lidi milujou?“ V duchu jsem si představovala barevné paprsky světla jiskřící z otcova srdce, když s citem pracoval na mém početí. „Milovala jsi ho tak silně, jako on miloval tebe?“
Matčina tvář nabrala barvu cukrové řepy.
„Kdyby to nebylo oboustranný, tak by to nikdy nefungovalo, Trumpetko.“ Uzavřela debatu. „Láska se podobá valčíku. Musí se tančit v páru.“
NEJLEPŠÍ DŮKAZ o tom, že láska dokáže dělat zázraky, byla moje sestra. Když jí Gianni v posledním dopise oznámil, že se v srpnu chystá navštívit Prahu, její černě orámované oči se rozsvítily jako světýlka na vánočním stromku. Nasupená tvář se jí rázem rozplynula v blaženém úsměvu. Jako když otočí kouzelným prstenem, Marta se proměnila v milou, pracovitou dívku. Nevěřícně jsem ji sledovala, jak pobíhá po domě se zapnutým vysavačem. Všude utírala prach a prozpěvovala si rozverně italské hity. Nikdy předtím jsem sestru neviděla, že by se dobrovolně pustila do uklízení.
„Ti a–mo, io solo, ti a–mo.“ Její soprán se rozléhal po celém domě, když drhla dlaždičky na podlaze v koupelně.
„Na tvým místě bych se radši moc nevzrušovala, jestli nechceš otěhotnět už před svatbou.“ Varovala jsem ji.
„Cože?“ Sestra samým překvapením utopila kartáč v kýblu. „Prosím tě. Co ty můžeš vědět o těhotenství?“ Spadla jí čelist. „Doteďka jsi netušila, kde máš pupík.“
„Máma mi všechno řekla.“ Triumfovala jsem. „To koukáš?“
„Úplně všechno?“ Marta výhrůžně naškrobila čelo. „Nekecáš?“
Lekla jsem se, že mě čeká trest za mojí prostořekost. Sestra mě v podobných situacích často zalehla obrovským poprsím a podusila, dokud jsem nekápla božskou. Raději jsem se pokusila odvést její myšlenky na něco jiného.
„Hele. Už mám taky kozu.“ Vytáhla jsem si tričko a ukázala jí nateklou bradavku.
Pohled na mojí hruď Martu škodolibě pobavil.
„Seš si jistá, že to není husí kůže?“
„Zatím mám jenom jednu. Ale máma mi slíbila, že než se naděju, naroste mi taky ta druhá.“ Poučila jsem jí horlivě.
„A co všechno ti máma ještě říkala?“ Vyzvídala sestra. „Například to, že jsem si od doktora nechala předepsat prášky?“
„To ne. Zmiňovala se jen o vajíčkách v tvým břiše. Prej to hodně bolí, když jednou za čas některý z nich vyjde ven.“ Odpověděla jsem. „Takže ty máš teď zrovna menstruaci? Máš velký bolesti? Vzala sis na to acylpirin?“
„Proboha, co to plácáš?“ Vyprskla sestra. „Bavíme se přece o hormonálních pilulkách, a ne o acylpirinu.“ Zvedla zmalované oči v sloup. „Tak víš vůbec něco, anebo nic nevíš?“
„A co bych podle tebe měla ještě vědět?“
Sestra na mě upřela zkoumavý pohled a chvíli v mé tváři hledala náznak výsměchu. Když se přesvědčila, že moje naivita není hraná, její zelené duhovky orámované černou tužkou zajiskřily jízlivým smyslem pro humor.
„A to ti máma vysvětlila, že abys mohla otěhotnět, musíš nejdřív s někým souložit?“
„Souložit?“ Vyděšeně jsem polkla. „Co to je?“
„No, to je, když se ženská a chlap svlečou a lehnou si spolu nahatý do postele.“ Informovala mě Marta. „Bez toho se žádný dítě nenarodí. Rozumíš? Ale nemusíš hnedka vyslepičit mámě a tátovi, co jsem ti zrovna řekla. Jasný?“ Zapečetila si rty ukazovákem a spiklenecky na mě mrkla. „Když si to necháš hezky pro sebe, koupím ti k Vánocům plavky s vopravdickou podprsenkou.“ Pustila se zpátky do drhnutí podlahy.
Koncept lidské sexuality mi byl do té doby cizí a sestřina poznámka mě dočasně uvrhla do myšlenkového chaosu. Strategicky jsem se proto stáhla do svého pokoje a snažila se kontroverzní informace zpracovat. Nechápala jsem především funkci fyzické nahoty v procesu vzniku nového života. Posléze jsem si ale vybavila olejové malby v galérii Šternberského paláce na Hradčanech. Od malička jsem s máti v Praze chodívala na výstavy. Některá z vystavených pláten znázorňovala svlečené nymfy, tančící na paloučku s řeckými bohy. Chlupatý Dionýsus jim při tom vyhrával na flétnu. Na nahotě vymalovaných postav nebylo nic vulgárního. Chtěla jsem uvěřit, že to, čemu Marta říkala soulož, bylo nevinné objetí nahých milenců na loži.
Tato teorie mi pomohla nalézt ztracenou duševní rovnováhu.
O pár dní později se jednoho odpoledne naší děravou ulicí přikodrcala rudá Lancia s italskou poznávací značkou. Zvedla za sebou mračna jemného prachu a rázem probudila naše sousedy z prázdninové letargie. Pan Srnka vyběhl na verandu a chopil se dalekohledu. Pan Šimek popadl hrábě. U Hašků se radostně rozštěkal Hektor, když mu páníček připínal vodítko k obojku. Obě pánské drbny současně vyběhly na ulici s očima navrch hlavy, zrovna když sestřin snoubenec vystupoval z auta.
„Amore mio!“ Marta se vrhla Giannimu kolem krku. „Tolik jsi mi scházel.“
„Finalmente.“ Rozpačitě se zarděl mladý Ital.
Na jižana byl Gianni neobvykle vysoký, ale hruď měl typicky chlupatou. Oblečen v čistých džínách a pohodlné lněné košili, vypadal vedle mé blonďaté sestry temně atraktivní. Vzrušující vůně jeho vody po holení se nesla dolů ulicí. Bližší prohlídka sice odhalila, že Gianniho červená Lancia měla trošku prorezlý podvozek, v porovnání s otcovou Škodovkou však pořád vypadala jako nejnovější Ferrari. Kulatý tachometr na palubní desce teoreticky dosahoval 220 km/h. Náš měl o celých šedesát kilometrů v hodině míň.
„Čau. Vítej u nás.“ Otec srdečně rozmáčkl kosti v ruce mladého muže, než ho zatáhl do garáže, aby mu ukázal aparaturu. „Tak tímhle se tady živím.“ Hrdě gestikuloval. „Salute.“ Nalil Giannimu do zkumavky domácí rum a doprovodil nabízený přípitek italským výrazem, který nejspíš slyšel v nějakém filmu.
„Grazie. Non bevo.“ Gianni odmítavě kroutil hlavou.
„Ital a nepije alkohol?“ Zachmuřil se otec. „Co se ti stalo, chlapče?“
„Gianni musel v dětství pomáhat dědečkovi na vinici. Od té doby nenávidí pach alkoholu.“ Sestra přispěchala s vysvětlením. „Je úplný abstinent. A taky nekouří.“
U večeře jsem pozorovala Italovy velké ruce s dlouhými jemnými prsty. Gianni mluvil a jedl pomalu a používal příbory s pedantskou přesností strojního inženýra. Vždy, když se pokoušel zformulovat myšlenku, vyplňoval prostor mezi jednotlivými slovy táhlými hrdelními zvuky. Nesouhlas naopak vyjadřoval krátkým ostrým mlasknutím. Otcovo kouření mu očividně způsobovalo bolest hlavy. Přesto trpělivě s vlídným výrazem na tváři zodpovídal všechny jeho všetečné otázky. Dozvěděli jsem se mimo jiné, že je skalní ateista a již léta vlastní členský průkaz Komunistické strany Itálie.
„No, to se mi snad jenom zdá?“ Otci zaskočil řízek v krku.
„Prosím tě, ovládej se, Jirko.“ Máti ho diskrétně praštila do zad. „Tohle je skutečná názorová svoboda.“ Připomněla mu česky. „V demokratických zemích si každý může zvolit takovou víru, která mu nejlépe vyhovuje.“
Gianni se s ní a s Martou dorozumíval anglicky. Otec a já jsme záviseli na překladu. To, že sestřin snoubenec pocházel z mýtického západu, mu automaticky propůjčovalo auru výjimečnosti. Stejně jako košík s exotickým ovocem, který nám přivezl darem, i on se naprosto vymykal naší zkušenosti. Nebylo přípustné Gianniho podrobovat kritickému pohledu. Poprvé v životě jsme viděli, jak se loupe mango nebo liči. Místo moučníku jsme spolu s naším vzácným hostem vychutnali nezvyklou chuť jižního ovoce v nábožném tichu.
Po večeři se Gianni opřel na židli a unaveně mlasknul jazykem o horní patro. Skvěle si prý pochutnal, ale česká kuchyně je nezvykle těžká, vysvětlil máti. Vymluvil se na dlouhou cestu a požádal o dovolení odejít od stolu.
Doprovodila jsem ho do pokoje pro hosty v prvním patře.
Kolem jedenácté večer jsem v druhém patře na schodech potají četla Na Větrné hůrce od Charloty Bronteové, když se z přízemí tiše vyplížil něčí stín. Byla to moje sestra. Nesla v ruce sklenici vody a krabičku s acylpirinem. Váhavě se rozhlédla, než zaklepala na dveře pokoje pro hosty a zmizela uvnitř.
Slyšela jsem lupnutí klíče, otočeného v zámku.
„Zzzzajímalo by mě, jesssstli bude Marta ssss Giannim ssssouložit?“ Zasyčel cizí hlas uvnitř mojí hlavy. „Ta bude mrkat na drát, až se před ní ten Ital ssssvílkne. Nejsssspíšššš má pěkně chlupatý péro.“
Nikdy předtím se mi něco podobného nestalo. Vůbec jsem neměla ponětí, odkud se tenhle vulgární hlas vzal. Odmítala jsem s ním mít cokoli společného. Rušil mou četbu podobně jako Rumburak vysílání české televize, nebo jako rušička v otcově rádiu, když skákala do řeči Hlasu Ameriky.
„Černej ptáččček ssss dvěma vejcccci. Obrovsssský bílý kozy a žlutá buchtiččččka.“
Co by někomu mohlo připadat jako popis olejového zátiší z dílny italského mistra, byl ve skutečnosti kryptický portrét mužských a ženských pohlavních orgánů. Čeština tradičně oplývá mnohoznačnými výrazy.
Sprostá slova mi proti mé vůli rezonovala myslí. Ačkoli jsem si byla jistá, že mi nepatří, neubránila jsem se grafické představě nahé sestry, ležící na bílém prostěradle vedle chlupatého milence.
„Apage Satanas!“ Došlo mi, že mám co do činění s tím, co by páter Ondřej nazval hříšné myšlenky. „Že se nestydíš, Satane. Buď zticha!“ Poručila jsem nahlas.
Hlas uvnitř mé hlavy se ďábelsky rozesmál.
„Nepotřebuju se tě prossssit o sssslovo. Můžu ssssi říkat co chci a kdy chcccci.“
Bezradně jsem vyskočila a utíkala do pokoje pro růženec.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Poklekla jsem na koberec vedle postele. „A neuveď nás k pokušení, ale zbav nás ode všeho zlého. Amen.“
Upřímná modlitba sice hříšný hlas na čas umlčela, ale stejně jsem měla silný pocit, že jsem proradného Ďábla nedokázala úplně vyhnat z mozku. Svinul se do klubíčka v koutku mojí mysli jako jedovatý had. Červená očka mu svítila ze tmy a číhala na příští příležitost uplatnit svoje kontroverzní názory.
NAZÍTŘÍ PO SNÍDANI jsem dostala za úkol doprovázet Martu s Giannim po okolních turistických památkách. Sestře moje přítomnost v autě nebyla nijak zvlášť po chuti, ale máti si postavila hlavu, že je zapotřebí dělat věci postaru. Slušelo se podle ní, aby Marta měla s sebou gardedámu.
„Jestli si přeješ, aby si tě Gianni vzal,“ radila sestře, „musíš mu to udělat těžký, aby se k tobě choval intimně. Nebo tě nakonec připraví o čest a zůstanou ti jenom oči pro pláč.“
Nebyla jsem si jistá, o jakou čest by mladý Ital mohl naši Martu okrást. Nemyslela jsem, že nějakou někdy měla. To ovšem neměnilo nic na tom, že jsem za její poctivost byla odhodlána položit svůj život.
Doslova a do písmene jsem dýchala Giannimu za chlupatý krk během dopoledního výletu po místních kulturních pamětihodnostech. Předsevzala jsem si nespustit mladý pár z očí. Sledovala jsem je jako ostříž a držela se jim v patách, přestože nebylo lehké držet s nimi krok. Ačkoli jsem měla stále oči na šťopkách, dvakrát se jim úspěšně podařilo zmizet. Dalo mi dost práce je opět vypátrat. Nejprve jsem je načapala, jak se objímají za stalagmitem v Koněpruských jeskyních. Později se vášnivě líbali pod Karlštejnskými hradbami. Gianniho ruka přitom pokaždé vězela hlouběji v sestřině výstřihu a jeho neochota ji vytáhnout ven se také viditelně prohlubovala. Když mladý Talián pochopil, že mě jen tak snadno nesetřese, rozhodl se změnit taktiku. Jako přesvědčený komunista sice z duše nenáviděl korupci, ale nakonec Giannimu nezbylo nic jiného, než mě podplatit.
„Co bys řekla jízdě na kolotoči, Mirando?“ Přeložila mi sestra jeho mazaný návrh.
Její snoubenec ukazoval dolů k parkovišti, kde cikáni u řeky postavili oprýskaný řetízkáč a maringotku se střelnicí. Bylo už poledne a vylidněný lunapark se zdál zavřený. Jenom mouchy bzučely na žhnoucím slunci u odpadkových košů a vosy neodbytně kroužily kolem jedovatě barevných lízátek v celofánu na pultě budky, kde snědý chlapík v bílém vasilu lenivě žvýkal párátko v zubech.
„Allora?“ Zubil se na mě Gianni.
Statečně jsem se snažila odolat pokušení. Když ale k jízdě na kolotoči Gianni ještě přihodil cukrovou vatu, vzdala jsem boj.
„Jen jednu jízdu?“ Cikán vycítil příležitost okrást zápaďáka. „Kdepak, pane.“ Vytrvale kroutil hlavou. „Zkuste se vrátit pozdějc odpoledne. Nebo mi sežeňte dalších pět zákazníků, aby mi to stálo za to pustit.“
„OK. Nessun problema.“ Gianni mávl rukou a vytáhl z kapsy zmačkanou zelenou bankovku. „Fa la girare almeno un ora.“
„Chce, aby ta jízda trvala nejmíň hodinu.“ Vysvětlila česky sestra. „Bude to stačit?“
Cikánovy oči se chtivě rozsvítily v temných důlcích. Vytrhl Giannimu stovku z ruky a zapojil prodlužovačku do zásuvky.
„Love is in the air.“
Amplióny kolem řetízkáče vybuchly západní disco hudbou, když jsem vylézala nahoru po schůdcích s růžovým chuchvalcem vaty na špejli. Ještě jsem si ani nestačila zapnout bezpečnostní řetízek sedátka a Gianni s Martou už na mě s úlevou zamávali a upalovali směrem k řece skrze bezové houští. Řetízkáč se se mnou rychle roztočil a s ním i hrad Karlštejn a celičký svět. Vystartovala jsem na sedátku k blankytným výšinám, abych si v záři poledních paprsků užila nejdelší jízdu svého života.
Ztratila jsem ponětí o čase. Sluneční kotouč se posunul o pěkný kus nad gotické hradby, než cikán usoudil, že je na čase vytáhnout prodlužovačku ze zásuvky. Sesedla jsem jako omámená a málem se skutálela z dřevěné plošiny řetízkáče. Točila se mi hlava, jako bych sama vypila láhev Chianti. Motala jsem se přes parkoviště a hledala rudou Lancii, když jsem čirou náhodou málem vrazila do rozčilené Marty.
„Někdo se Giannimu vloupal do auta, zatímco jsme se byli projít.“ Přeskakoval jí hlas.
Našli jsme mladého Itala u otevřeného auta. Snažil se uvnitř uklidit a vypadal přitom ještě rozčileněji než moje sestra. Vnitřek Lancie byl doslova vzhůru nohama a obsah kufru byl taky zpřeházený. Někdo vypáčil palubní skříňku na dokumenty, ale nic z ní nezmizelo. Zvenčí se vozidlo nezdálo poškozené. Jen zkušený zloděj by dokázal otevřít zámek dveří, aniž by rozbil okýnko. Nedávalo smysl, že by se profesionál namáhal vloupat do auta, aby z něj nakonec nic nevzal. Nevypadalo to, že jsme se stali terčem obyčejných kriminálníků.
Sestřin snoubenec si nejspíš vzpomněl na filmy s Jamesem Bondem. Všimla jsem si, jak se mu třesou chlupaté paže, když otáčel klíčkem v zapalování. Celou cestou domů každou chvíli vrhal kradmé pohledy do zpětného zrcátka. Vypadalo to, že se snad rozpláče. Očividně se bál, že ho někdo sleduje.
„No jo. Vypadá to, že tě má StB v merku, chlapče.“ Otec rozšafně potvrdil jeho podezření. „Kontrarozvědka má odjakživa v náplni práce monitorovat západní turisty. Nemají v létě nic lepšího na práci.“
„Ma perché?“ Čelo mladého muže se pokrylo kapkami studeného potu.
„Proč to dělají, tati?“ Překládala Marta.
„Jak to mám vědět?“ Otec se bavil pohledem na vystrašeného italského komunistu. „Možná mají podezření, že Gianni ve skutečnosti pracuje jako špión pro italské tajné služby. Nejeli jste náhodou kolem základny protiletecké obrany na Mořině?“
„Jeli!“ Potvrdila jsem jeho obavy. „Po cestě na Karlštejn.“
„Dio buono.“ Martině snoubenci zaskočil kynutý knedlík v krku.
Gianniho rázem přešla chuť k jídlu. Když mu sestra připomněla slíbený výlet noční Prahou, začal se vymlouvat na bolest hlavy. Chystal se takticky vycouvat do pokoje pro hosty, ale příliv horkých slz zaplavil sestřiny zelené oči a hrozil zničit její pracný mejkap. Giannimu nakonec nezbylo, než sebrat zbytky mediteránské odvahy a dodržet dané slovo, aby Martě před rodiči zachoval tvář. Doprovodila jsem mladý pár ven ze dveří garáže a sledovala červené koncovky italského coupé, dokud nezmizely do noci.
KRÁTCE PŘED půlnocí jsem nahoře na schodech četla poslední stránky Na Větrné hůrce, když dole v jídelně začal úporně vyzvánět telefon. Slyšela jsem otce zvednout sluchátko.
„Haló. U telefonu. Cože? Jaká policejní stanice? Kdeže?“ Vybafl nervózně.„Ano, je to moje dcera. O co se jedná? Nestala se jí doufám žádná nehoda?“
Hrůzou se mi sevřel žaludek. Seběhla jsem po schodech do jídelny.
Máti stála vedle otce a kousala si nehty, zatímco telefonoval.
„Jak to, že ještě nespíš, Trumpetko?“ Sevřela mě pevně do náruče. Slyšela jsem rychlý tlukot srdce v její hrudi.
„Vypadá to, že Martu v Praze sebrali policajti.“ Otec zavěsil sluchátko.
„Ježiši Kriste!“ Máti začala lomit rukama. „Za co?“
„Policajt, s kterým jsem právě mluvil po telefonu, tvrdil, že spáchala nějaký trestný čín, ale odmítl mi naznačit jeho podstatu.“
„Co budeme dělat?“
„Neboj se, Alice. Nějak to vyřešíme, jako jsme vždycky všechno vyřešili. Věř mi.“ Otcovy duhovky se nebezpečně zbarvily do žluta. Sledovala jsem, jak z kapsy vytahuje klíčky od auta. „Jedeme rovnou do Prahy.“ Rozhodně prohlásil. „Hoď na sebe nejlepší šaty, vysoký podpatky a klobouk.“ Poručil máti. „Mirando. Ty se taky obleč. Pojedeš s námi.“
Naše Škodovka tentokrát zázračně nastartovala na první pokus. Otec šlápl na plyn, gumy zaječely a už jsme uháněli noční krajinou.
„Myslíš si, že má Martino zatčení na svědomí StB?“ Máti si během zběsilé jízdy sypala popel na klobouk. „Je to naše chyba. Neměli jsme ji nechat jet v noci s Giannim do města, když jsme věděli, že ho sledujou.“
„Nesmysl!“ Oblaka kouře se vyvalila otci z nosu. „Jakmile se k životu začneš stavět tímhle způsobem, mohla bys taky rovnou přestat dejchat.“
Sestra se nacházela v předběžné vazbě na náměstí Míru, naproti Domu železničářů, kde jsem donedávna studovala balet. Otec šikovně vpáčil Škodovku do úzké škvíry v řadě žlutobílých policejních vozidel. Kastle ozdobené černými písmeny VB připomínaly vosy. Výhrůžná zkratka znamenala, že mají za úkol zajišťovat veřejnou bezpečnost.
„Tfuj. Tfuj. Tfuj.“ Otec si odplivl na chodník a neohroženě nás vedl k policejní stanici.
„Ničeho se nebojte a nechte mě mluvit.“ Udělil nám rozkazy, než pažemi bývalého horníka rozrazil vstupní dveře. „Ať se děje, co se děje, kejvejte na všechno, co řeknu.“
„Mamma mia! Grazie dio, che siete arrivati, Jirka.“ Gianni stál u klece, oddělující policejní služebnu od nehostinné chodby. Držel se železných mříží jako opuštěný sirotek. Šedé oči měl zarudlé od pláče. „Oni odvedli Martu dovnitř.“ Vysvětloval máti anglicky.
„Zůstaň v klidu, chlapče.“ Otec ho povzbudivě poplácal po zádech a stiskl knoflík zvonku na zdi. „Miranda tu zůstane s tebou, viď?“ Nařídil mi dávat na Gianniho pozor.
Sloužící rotný se neochotně přiloudal k zamčené brance.
„Copak si přejete, soudruhu? Čest práci.“ Mladý policajt nejistě salutoval. Vypadal na první pohled stejně zelený jako jeho nová uniforma. V hrdle mu poskakoval ohryzek, když mu otec vysvětloval, že chce vidět sestřinu složku.
„Jmenuju se inženýr Urban.“ Vybafl na vykuleného mladíka řízným tónem, typickým pro komunistické nadřízené. „Před chvíli jsem mluvil s vašim šéfem po telefonu.“ Nezapomněl mu vrazit do ruky vizitku, aby posílil falešný dojem, že má co do činění s důležitým bolševickým funkcionářem. „Jedná se o naléhavou záležitost.“
Policajt rozechvěle odemkl branku a vpustil oba mé rodiče dovnitř služebny. Následovali ho chodbou do vedlejší místnosti. Za otevřenými dveřmi se usadili k psacímu stolu, aby si spolu promluvili o sestřině zatčení.
„Případ vaší dcery se k nám dostal poté, co policejní hlídka v civilu provedla namátkovou kontrolu vozidla s cizí poznávací značkou a vyzvala českou spolujezdkyni italského řidiče, aby prokázala svou totožnost. Vyšlo najevo, že ačkoli vaše dcera ukončila studium na vysoké škole, nemá dosud trvalého zaměstnavatele.“ Mladý policajt se očividně cítil nesvůj a snažil se mluvit potichu tváří v tvář nasupenému otci. „Razítko v občanském průkazu soudružky slečny Urbanové má propadlou platnost.“ Argumentoval rozpačitě. „Vzhledem k tomu, že se vaše dcera nacházela ve společnosti cizince,“ rotný se nervózně zarazil, „kolegové z třetí zprávy pojali podezření, že pracuje jako . . . ehm . . . no víte, prostitutka . . . a zadrželi ji podle paragrafu 203 zákona o příživnictví.“
Nechvalně známý zákon z roku 1969 se po sovětské invazi stal obávaným instrumentem v rukou StB. Oficiálně měl zákon o příživnictví za úkol bojovat se zločinem a prostitucí, ale v praxi umožňoval státní policii pronásledovat nepřizpůsobivé živly, jako byl můj otec, kteří si odmítavým postojem k vstupu spřátelených vojsk vysloužili vyhazov. Povinnost být zaměstnán byla specialita normalizační legislativy. Tehdejší režim tímto způsobem pokrytecky perzekuoval disidenty a zároveň se vyhýbal obvinění z politické diskriminace. Byrokratický systém vytvářel začarovaný kruh. Na jednu stranu zakazoval nezaměstnanost a přitom bránil lidem s politickým škraloupem, aby si našli zaměstnání. Všichni občané socialistické republiky od věku patnácti let u sebe museli stále nosit růžový občanský průkaz. Pokud v něm chybělo platné razítko školy nebo zaměstnavatele, hrozily člověku až tři roky vězení.
„Musela se stát nějaká chyba.“ Máti řekla ukřivděným tónem. „Marta pochází z dobré rodiny.“ Slyšela jsem, jak vysvětluje rotnému, že po odchodu z Liberce Marta pracovala jako brigádnice v kiosku babičky Helgy. „Zapomněla si asi v Restauracích a jídelnách požádat o razítko.“
„To by mohl říct každý.“ Mladý rotný trval na svém. „Všechny zmíněné skutečnosti budou předmětem vyšetřování.“
„Asi jste nepochopil, že rodina slečny Urbanové patří k těm vlivnějším v zemi, soudruhu.“ Výhružně zavrčel otec. „Manželčin dědeček byl Bohumil Drha, zakladatel Komunistické strany Československa a bývalý ředitel výrobního družstva Včela.“
Nechápala jsem, kde se v něm bere tolik chladnokrevné drzosti zmiňovat matčinu minulost. Neměl sebemenší tušení o tom, jaké informace tajná policie podala uniformovaným kolegům.
„Na vašem místě bych tenhle případ smetl ze stolu.“ Otcův hlas najednou zněl o poznání přívětivěji, jako když vysoká šarže promlouvá do duše podřízenému policajtovi. Skrze otevřené dveře jsem viděla, jak se otec důvěrně naklonil na židli. „Stojíte na tekutém písku, soudruhu rotný. Mohlo by vás to stát vaši kariéru.“ Opřel se rukama o psací stůl jako vlk, chystající se ke skoku.
Postavila jsem se do kouta, abych skrze mříže viděla reakci rotného. Gianni stál vedle jako oukropeček.
„Snažím se jenom dělat svoji práci.“ Policajtovi zbělal červený obličej a ohryzek mu skákal v krku jako jojo. „Nastoupil jsem do služby teprve před půl hodinou a starší kolegové se ještě nevrátili z výjezdu.“
Rodiče si pochopitelně nepřáli čekat, až se zkušení strážníci vrátí na stanici. Máti si odvážně posunula klobouk na hlavě a chopila se příležitosti udolat mladíkovo ochabující odhodlání.
„Měl byste asi vědět, že cizinec, kterého naše dcera dnes večer doprovázela po Praze v roli tlumočnice, je čestným hostem, členem spřátelené komunistické strany Itálie.“ Významně vzdula nozdry. „Přece si to nevezmete na svědomí, aby se z nevinné procházky po starém městě stala mezinárodní ostuda!“
Zmínka Gianniho politické příslušnosti přivedla mladého Itala k životu. Intuitivně pochopil svojí roli a ujal se vedení.
„É vero. Sono un comunista!“ Volal. Na důkaz svého tvrzení vytáhl z peněženky stranickou průkazku a mával s ní skrze mříže. „Podívejte se. Jsem opravdu komunista. Nejsem ani trochu nepřítel vaší země.“
Gianniho výstup zázračně způsobil, že se mistička osudových vah přece jenom převážila na sestřinu stranu. Mladý rotný si nevěděl rady. Raději, než aby riskoval skandál, sebral odvahu a vypustil Martu z tmavé cely. Sestra se topila v slzách, když před rodiči v kanceláři podepisovala propouštěcí protokol. Konečky jejích prstů byly ještě černé od inkoustu. Z nosu jí tekly nudle a potůčky rozmazané řasenky jí tekly kolem očí.
„Amore mio!“ Sotva mladý rotný odemknul zamčenou branku do chodby, vrhla se svému snoubenci do náruče. „Tolik jsem se bála, že už se neuvidíme!“
Vypadalo to, jak by snad Martu ze šatlavy zachránil Gianni, a ne rodiče. Policajtovi bylo nade všechny pochybnosti jasné, že se Marta nechová jako Italova tlumočnice, ale rozhodl se moudře přimhouřit obě oči a tvářit se jako nic.
Vycházeli jsme zrovna z policejní stanice, když Gianni nečekaně pokleknul před sestrou na chodník. „Ti amo, Marta.“ Deklaroval třesoucím se hlasem. „Vezmeš si mě za muže?“
„Sì.“ Vyrazila ze sebe Marta a na špičce nosu se jí přitom udělala nudlová bublina.
Gianni s romantickým gestem ponořil ruku do kapsy u kalhot a vytáhl z nich modrý balíček. Zatajila jsem dech. Talián pomalu otevíral plastikový obal s nesnesitelnou pečlivostí chronického perfekcionisty. Čekala jsem, že vytáhne dvacetikarátový diamant a navlékne jej sestře na prst. „Prego, amore.“
K mému velikému zklamání jí však místo zásnubního prstenu podal papírový kapesník.
„Grazie.“ Marta se na počest manželské úmluvy hlasitě vysmrkala.
O chvilku později jsme už v naší rezavé Škodovce s rodiči uháněli mlčky domů s červenou Lancií v těsném závěsu. Skrze zadní okýnko jsem na místě Gianniho spolujezdce viděla sedět prsatou blondýnu. Její hlava mazlivě spočívala na rameni snědého řidiče. Bylo vidět, že spolu snoubenci rozverně laškují.
„Hele tati. Proč si ti policajti v civilu mysleli, že ségra pracuje jako prostitutka?“ Napadlo mě zeptat se.
„Co sakra prosím?“ Otec stáhnul dolů okýnko, aby si zapálil cigaretu.
„Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co to je, ta prostitutka?“ Naléhala jsem.
Rodiče se na sebe bezradně podívali.
„No, prostitutka je žena, která nevěří ve vzájemnou lásku, víš? Vydělává si na život tím, že předstírá zamilovanost a tráví po večerech čas s kýmkoli, kdo jí zaplatí.“ Máti váhavě přednesla svoji definici.
„Něco jako herečka?“
„Dalo by se to tak říct.“ Souhlasila se mnou nejistě.
„Tak to fakt nechápu, proč by ňákej mužskej vyhazoval peníze za to, aby byl s cizí ženskou, když ví, že do něj není vůbec zamilovaná.“ Divila jsem se. „A to tý ženský nevadí, že na ni třeba sahá?“
„Divila by ses, co všechno lidi dokážou udělat za peníze!“ Otec vyfoukl kouř ven do noci. „Nejenom prostitutky. Každej, kdo je ochotnej za prachy prodat duši, je kurva.“
Zůstala jsem v šoku.
Když jsem pak ležela v posteli a snažila si v hlavě urovnat události související se sestřiným zatčením, ďábelský hlas, který se doposud schovával v koutku mojí mysli, se vplazil do popředí usínajícího vědomí.
„Tak vidíšššš. Prosssstitutky jssssou to ssssamé jako kurvy.“ Vysmíval se mi. „Oboje dvoje jssssou sssschopný prodat dušššši za hrsssstku penězzzz.“
Syčení hada mi pronikalo do morku kostí. Po celém těle mi naskočila husí kůže.
„Koukej zmizet, Satane! Nechci tě poslouchat.“ Nacpala jsem si ukazováky do uší a začala se usilovně modlit. „Zdrávas Maria. Kristova máti. Ochraňuj mě od zla.“
„Ssssnad ssssi nemysssslíšššš, že sssse přede mnou někam schováššš?“ Hříšný hlas uvnitř mé lebky se zlomyslně rozchechtal, než se zase odplazil pryč. „Dříve nebo pozzzzději sssse sssstejně dozvíšššš pravdu.“
Bitter Velvet Part 1&2 Chapter THREE
©Dominika Dery – kopie či reprodukce díla jsou možné pouze se souhlasem autorky. Zájemci mohou kontaktovat redakci OM.