Zápisky českého vězně: Když se sociální pracovník snaží, může změnit vězňův život k lepšímu i po propuštění

Pod pojmem „sociální pracovnice“ si mnoho lidí (krom jiného) může představit korpulentní, zakomplexovanou ježibabu, které se pořád něco nelíbí. Buďto kritizuje vaši ušpiněnou ratolest, která před chvilkou neodolala vlétnout do toho blátíčka, nebo vám předkládá dalekosáhlý seznam důvodů, proč právě vy nemůžete dosáhnout na ty či ony dávky. Nepochybuji o tom, že mnoho z vás má svých bohatých zkušeností dostatek. Dnešní kapitolu bych však rád věnoval sociálním pracovnicím, které si jako své pracovní působiště zvolily vězeňské prostředí. Na rozdíl od vychovatelů, dozorců či jiných zaměstnanců o nich téměř nevíme, ani se o ně jako vězni nějak významně nezajímáme. Aspoň tedy do té doby, než po nich něco potřebujeme. Přitom si jejich práce zaslouží mnohem větší pozornost respekt a uznání, než jakých se jim dostává.