Fernando Aramburu: Mnoho Katalánců se nepoučilo z lekce, kterou zažili Baskové

Španělský spisovatel Fernando Aramburu, autor hojně překládaného a cenami ověnčeného románu Vlast, působí jako uzavřený introvert. Při rozhovoru ale ožije – pečlivě zvažuje odpovědi, snaží se precizně formulovat, zvažovat pro a proti. A před svým publikem v pražském Cervantesově institutu hýří vtipem, byť trochu suchým, sebeironickým. Vlast přitom pojednává o tragickém tématu vyrovnávání se s dědictvím atentátů páchaných organizací ETA. Oběťmi byli ti, kdo odmítli ETA přispět na vlastenecký boj (či zaplatit výpalné). Vdova po jedné z obětí se po letech vrací do baskického městečka, aby zjistila, co se vlastně stalo. Česky knihu vydalo v překladu Víta Kazmara nakladatelství Akropolis.

 

V závěru příběhu je krátký dopis, napsaný odsouzeným teroristou, s prosbou o odpuštění. To se skutečně stalo?

Ano. A v jednom případě se to stalo dokonce poté, co má kniha vyšla. 

 

Opravdu?

Literatura má nesmírnou sílu, dovede dát příklad. Proto čteme romány. Protože chceme rozšířit svůj životní obzor, nejenom se pobavit, chceme také vědět, jak se žije ve vyhrocené situaci, nebo jak se cítí hlavní postava – žena. Člověk má zkrátka možnost vstoupit do všech lidských situací, které sám nezažije. A to rozšíření obzoru, to je životní zkušenost. Proto čteme romány, ne? Nicméně, viděl jsem na vlastní oči, jak se bývalý bojovník ETA a vdova po jedné z obětí, po zavražděném podnikateli, objali. Bylo to něco velice intimního. Zároveň, když se něco takového stane, účinek na společnost – myslím tím výchovný účinek – je velice pozitivní, protože ukazuje, že je možné překročit své limity a stát se lepším člověkem. Je ovšem třeba pochopit, že jste udělal něco zlého. Něco špatného, z morálního hlediska.

 

Vztahuje se příběh z románu Vlast přímo k vašemu životu, k vaší vlastní rodině? 

Ne, příběh, který jsem vyprávěl ve Vlasti, jsem od nikoho neslyšel vyprávět. Je ale spousta příběhů, které se staly, které jsem znal nebo o nich od někoho slyšel. O těch jsem ovšem ve Vlasti psát nemohl. Vlast tedy vypráví o postavách – o lidech – z mé rodné země, podobajících se těm, kdo doopravdy existují.

 

O Baskicko ale jde?

Ano, o Baskicko, o mé rodiště San Sebastian a o města v jeho okolí, přesně.

 

Jaká je dnes v Baskicku situace, co se terorismu týká?

Dnes je politická situace v Baskicku velice klidná. Před osmi lety, v roce 2011, skončil terorismus a v roce 2018 se ETA rozpustila, už neexistuje. Lidé v Baskicku se teď prostě normálně věnují své práci, vynahrazují si to, co bylo předtím, a všude panuje klid. A také obecný konsenzus, že sociální problémy se řeší v institucích, a ne na ulici, že není třeba, aby se křičelo a demolovalo. Proto jsme na tom všichni daleko lépe než předtím. Žijeme bez násilí, bez obětí a bez agresorů. 

 

Dá se ten stav nějak srovnat se situací v Katalánsku?

Spíš by se dalo mluvit o tom, že jsou určité souvislosti mezi obecným chováním lidí. My Baskové jsme roky žili v roztříštěné společnosti, což je přesně to, co dnes vidíme v Katalánsku. A zdá se, že mnoho Katalánců se nepoučilo z lekce, kterou zažili Baskové na vlastní kůži. A že mají chuť zopakovat si všechny ty chyby, které se staly v Baskicku.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Co se týká stylu knihy, je velice průzračný, dá se jí snadno porozumět. Dal by se váš román charakterizovat jako svým způsobem populární?

Pro kritiky, kteří vědí, o čem mluví, má tato kniha různé roviny. Je tam vrstva pro vzdělané čtenáře, i pro ty ostatní. Styl nespočívá jen v tom, jak autor pracuje s jazykem, a v tomto případě ano, ten jazyk je chvílemi dost lidový, ale jde tam také o práci s časem, která je hodně komplexní. Hodně spisovatelů – přátel – se mě ptalo, jak jsem to vlastně udělal. Takhle se ptali ti, které opravdu zajímá konstrukce románů. Vymyslel jsem tam i pár inovací, ale k prospěchu věci, protože tohle je román, kterému by čtenář měl porozumět, jako silnému příběhu. Samozřejmě, existují také lidé, kteří si myslí, že komplexnější romány jsou ty, kterým není úplně rozumět. A to není pokaždé pravda. Z hlediska autora je navíc často daleko náročnější psát jasně. než jakýmsi tajemným způsobem.

 

Je styl Vlasti podobný stylu vašich dalších knih?

Ne. Nebavilo by mě znovu použít něco, co už jsem si vyzkoušel jinde. Každá kniha by měla mít svůj osobitý styl, který co nejlépe ladí s obsahem.

 

Jaká byla reakce čtenářů na román Vlast – hlavně ve Španělsku a v Baskicku?

Obecně vzato – ta kniha se jednak hodně četla a jednak spustila určitou debatu. Ale mírumilovnou debatu, ve které osoby s různými názory o nich začaly mluvit, což je podle mě to nejpozitivnější, co se mohlo stát – že ta kniha posloužila jako místo setkání, kde se dá konverzovat o věcech, pro které se předtím hledala slova jen s obtížemi. Má kniha se určitě nemůže líbit těm, kdo uvažují ideologicky. To jsem věděl ještě předtím, než jsem ji začal psát. Ale nedělal jsem si s tím hlavu.

 

Moc se mi líbilo, že názvy jednotlivých kapitol by obstály jako názvy samostatných románů. Například Průvod zabijáků, Tři týdny lásky, Baskové vraždí, Kde je můj syn?, Její nejmilovanější dítě, Dotek medúzy. Jsou velice výmluvné...

Takhle jsem neuvažoval. Je pravda, že názvy mých knih nebo mých článků, básní či kapitol v mých knihách jsou pro mě velice důležité. Nenapíšu tam hned to, co mě napadne jako první, o svých titulech přemýšlím, a myslím také na čtenáře. Vlast je velmi rozsáhlý román, proto se mi zdálo, že by v něm měl být určitý řád. Věřím, že očíslovat nebo pojmenovat kapitoly pomáhá při četbě. Proto jsem je tedy pojmenoval, žádný jiný důvod v tom nebyl.

 

Myslím, že v románu je jedno silné téma – téma mlčení. Mlčení ve společnosti, která je ideologicky silně ovlivněná. 

Je určitý druh mlčení typický pro společnost, v níž je spousta strachu. Když mají lidé strach, vyvinou způsoby, jak přežít. Jeden z nich – používá se, aby měl člověk klid a nedělali mu problémy – je být zticha, ukrýt se v mlčení. Neříct to, co si člověk myslí, anebo mluvit jen potichu. To není něco, co by se týkalo jen Basků. To se stane v každé společnosti, kde mluvit znamená riskovat. Je to dokonale lidské chování. Jsou i jiné druhy mlčení, například mlčení, které následuje po traumatu. Když někdo trpěl, není neobvyklé, že se snaží svou bolest ukrýt v sobě. Někdo se také takhle chová, aby chránil své malé děti, takže jim neřekne, co se stalo. Když v nějaké společnosti panuje teror, vždy se rozhostí podobné mlčení. 

 

Připadá mi to hodně podobné české zkušenosti života v totalitním režimu.

Nejsem si úplně jistý, protože variabilita lidského chování je tak trochu nekonečná. Nicméně lidé vystavení stejným situacím reagují dost podobným způsobem. 

 

Má to, že žijete roky v Německu, nějaký politický důvod?

Ne, v Německu žiju od roku 1985 prostě proto, že jsem se seznámil s jednou německou dívkou. Začal jsem s ní žít, máme spolu dvě děti. Nejsem tedy exulant, nejsem emigrant, do Německa jsem odešel, protože má partnerka je Němka. Kdyby se mi stalo totéž s Češkou, žil bych možná v České republice, ale můj osud mě zavedl do Německa. 

 

Živíte se učením?

Praktické věci jsem musel řešit do roku 2009. Tehdy jsem si mohl dovolit nechat práce a věnovat se už pouze psaní. Předtím jsem roky psal od rána do večera, a o víkendech také. Nebylo to jednoduché, ale psal jsem pro noviny a časopisy, a díky tomu jsem si mohl vydělat trochu peněz. Dnes už nemusím psát do novin, pokud nechci. Nemusím psát třeba články o fotbalu. Ale ten sen, že bych se mohl věnovat jen psaní, jsem měl dlouho. Nakonec se mi to povedlo.

 

Ten název vašeho románu – Vlast – je zároveň velice abstraktní a velice naléhavý, přitom se v něm skrývá určitá obtíž, přece jen zní dost romanticky… Jak působí titul Patria ve španělštině?

Jsem si jistý, že to slovo vlast je ve většině jazyků problematické. Například ve Francii, v Německu a v Polsku se má kniha v překladu takhle nejmenuje. Ve španělštině má ten název také určitou armádní pachuť, připomíná trochu nacismus, fanatismus…

 

Právě.

A přesně tenhle význam mělo to slovo i v Baskicku. V době, kdy si někteří mysleli, že jménem vlasti můžou vraždit lidi. V mém románu ovšem koncept vlasti nemá jediný význam. Každý z protagonistů si jej interpretuje po svém. Ale vlast jako prostor, jako místo zahrnuje všechny ty osobnosti. Všechny ty, kteří se nacházejí v jednom geografickém prostoru. Zároveň bych chtěl zbavit to slovo emocí. Já sám nejsem žádný zvláštní vlastenec. Už třicet čtyři let žiji jako cizinec. Někdy se mě ptají, kde je má vlast, a já říkám, že má vlast – pokud potřebujete nějakou mít, což podle mě není nezbytné – by vznikla ze tří různých zemí, byla by plná přátel, neměla by uzavřené hranice a její hlavní město by byla má knihovna. Tak vypadá můj vztah k vlastenectví. A protože jsem přesvědčený humanista, nemůžu vidět druhého člověka jako cizince. 

 

A bylo snazší, nebo těžší psát tu knihu o Baskicku jako cizinec?

Cizinec říkám, protože nemám německou národnost. Jsem vlastně návštěvník Německa. Líbí se mi tam žít, mám německé příbuzné, má žena je Němka. Napsat Vlast nebylo z literárního hlediska složité, také jsem měl všechen čas, který jsem potřeboval, a mohl jsem psát jen ten román. Ale z emocionálního hlediska to bylo těžké. Je to kniha plná bolesti. Vyskytuje se tam spousta trápení, které se v mé rodné zemi odehrálo. Není nic příjemného vidět, jak na ulici zapalují autobusy, není nic příjemného vidět demonstraci lidí, kteří žádají po ETA, aby vás zabila, to opravdu bolí. Pro mě tohle všechno zároveň znamenalo velké zklamání. Těší mě pocházet ze země, kde jsou dobří spisovatelé, nadaní hudebníci a zdatní sportovci. Ale nechtěl bych, aby mě někdo zvenčí onálepkoval kvůli tomu, že mám spoluobčany, kteří sestrojují bomby a chtějí útočit, kteří vyhrožují. To není nic pro mě. 

 

Měla na ten příběh nějaký vliv i španělská občanská válka?

Ne, tomu nevěřím. To, že se tehdy zabíjeli lidé a že se za Franka zabíjeli lidé ve vězeních, to je jen výmluva, nic víc. Principiálním nepřítelem pro ETA byla španělská demokracie, ne frankismus. Frankismus je mrtev.

 

A jaký má na Baskicko vliv to, že Španělsko je v Evropské unii?

Zásadní. Především proto, že lidé, kteří mají politickou odpovědnost, mají určitou brzdu. Kdyby totiž Unie neexistovala, konflikty by se ve Španělsku řešily jako v minulých stoletích. A navíc, Evropská unie umožňuje i Španělům, kteří neuvažují úplně tradičně, vyjádřit své přesvědčení. Plus jsou otevřené hranice. Česká republika je v Schengenu, já jsem přijel z Německa a hranic jsem si ani nevšiml. Irský konflikt se také vyřešil díky tomu, že obyvatelé Severního Irska, kteří se považují za Iry, nemají mezi sebou a Irskem žádnou hranici. Mohou být prostě Iry, tam i tady. A to je úspěch Evropské unie, že zabraňuje válkám, včetně těch občanských. Jsem přesvědčený, že Brexit je neskutečné bláznovství. 

 

Jsou dnes ještě ve španělských věznicích baskičtí vězni? V knize je to velké téma.

Ano, je jich tam docela dost. Ale všichni jsou tam kvůli tomu, co udělali. A ve všech případech se jim nabízí určitá možnost řešení, pokud litují svých činů. Odnětí svobody má různé stupně, které dovolují například trávit dny na svobodě a vracet se do vězení na noc, nebo být doma o víkendech. Musíme se na to ale také podívat z hlediska oběti. Z pohledu sirotka nebo vdovy. Pro ně není příjemné potkávat se na ulici s vrahem otce, manžela, bratra. Tyhle historické rány potřebují hodně času, aby se zahojily. 

 

Stejně si myslím, že baskická zkušenost přináší pro Českou republiku určitý příklad.

Možná. Totéž mi ale řekli v Argentině. Totéž mi řekli v Itálii. Ty občanské konflikty mění státy, ale v tom, jak běžní lidé trpí uvnitř, v tom je něco univerzálního. Když jsem tu knihu psal, nemyslel jsem na cizinu, protože jsem vyprávěl ten příběh za sebe. Neuvědomoval jsem, si, že v jiných zemích prožívali něco podobného. 

 

Jak se lišily reakce na vaši knihu v různých zemích? Máte s tím zkušenost?

Dost bezprostřední, protože když čtu stejnou ukázku, můžu cítit, jak na ni v různých zemích různě reagují. Může se to lišit v akcentech, v prožívání určitých pasáží nebo detailů. Co se týká knihy jako celku, obecně řečeno ji zvlášť ostře vnímali v zemích, které měly zkušenost s obdobím politického násilí, násilného režimu nebo občanského střetu. Je ale fakt, že někdy mě reakce čtenářů překvapily. V Řecku například žasli nad tím, že v románu vystupují silné ženy. Všechny ty ženy jsou vlastně velké osobnosti. Muži vedle nich působí poněkud matně. Ve Španělsku se tomu nikdo nedivil, protože nejspíš mají doma stejné matky a babičky.

 

Ve vašem případě tomu tak také bylo?

Ano. Otec měl svůj svět, pracoval v továrně, takže většinou nebyl doma, pak měl svůj bar, své prostředí sportovních fanoušků. Je ale fakt, že matka doma tradičně rozhodovala o spoustě věcí. Hospodařila třeba s otcovým platem. Když bylo třeba zaplatit účet lékaři nebo něco podobného, také to udělala ona. Vedle veškeré práce v domácnosti. A je také pravda, že podléhala určitému stupni sociální uzavřenosti. Veřejná místa byla pro ženu dost nepřátelská. Pamatuji se, že matka vycházela z domu v zásadě jen proto, aby šla do kostela.

 

Vlast jste napsal španělsky. Připadala by v úvahu i baskičtina?

Můj literární jazyk je španělština. Není to věc volby. Je to jediný jazyk, ve kterém dokážu své knihy psát. Nakonec, je to také kniha o mém dětství. A u nás doma se mluvilo španělsky. Měli jsme sousedy, kteří prokládali španělštinu baskickými výrazy, případně mluvili baskicky. V baskičtině se také kázalo v kostele. Je ale třeba říct, že v době mého dětství se baskicky ve školách neučilo. To začalo až později, dnes se baskičtina učí a prožívá díky tomu určitou renesanci.

{/mprestriction} 

Autor je spisovatel a překladatel.

 

Fernando Aramburu (*1959) je španělský spisovatel, básník, prozaik a esejista. Od roku 1985 trvale žije v Německu, kde se od roku 2009 plně věnuje literatuře. Napsal několik románů, z nichž například kniha s autobiografickými prvky Años lentos (Pomalé roky, 2012) je jakousi přípravou na velkou ságu Vlast. Posledním autorovým dílem je poetická autobiografie Autorretrato sin mí (Autoportrét beze mne, 2018). Vlast je první Aramburuovou knihou přeloženou do češtiny. Ve Španělsku se jí prodalo přes milion výtisků, vyšla ve více než 31 jazycích a HBO podle této knihy připravuje seriál.