Nekonečné čekání i speciální tarif, tak vypadalo telefonování před 30 lety

Před revolucí by nikoho ani ve snu nenapadlo, že nevzhledná krabice jednou nebude potřebovat kolečko ani dráty a vejde se do kapsy. Dnešní školáci už ani netuší, jak by na takovém stroji vytočili číslo.

Kdo měl takovou mašinu před třiceti lety na stole, mohl si gratulovat. Tehdy nestačilo jít do obchodu a zaplatit, lidé se museli zapsat do pořadníku a prokázat nekonečnou trpělivost. Pan Malacký to zažil na vlastní kůži.

"Čekalo se na to x roků, záleželo, jak to měly spoje pokryté, jestli byl člověk ve straně, byl dělník, na to se bral ohled," vysvětlil Malacký.

Telefonování za starých časů mělo opačná pravidla než dnes. Existoval univerzální socialistický tarif, za jedinou korunu mohli volající mluvit až do bezvědomí. Někteří vydrželi na drátě i několik hodin a před telefonními budkami se tvořily dlouhé fronty.

Smůlu měli všichni, kterým přidělili na ústředně sdílenou linku. Jeden drát tak sloužil až čtyřem sousedům. Pokud někdo volal, telefon byl obsazený.

Délka telefonního čísla soudruhy netrápila - někdo měl pět, jiný sedm číslic. Už tehdy existovaly i konferenční hovory. Pokud někomu nestačilo, že linku může odposlouchávat soused nebo policie, pořídil si speciální sluchátko.

Největší telekomunikační revoluci před třiceti lety znamenal tlačítkový aparát, který ohlásil přechod z analogu na digitál. Přístroj si pamatoval dokonce poslední volané číslo.