Úředník, to zní hrdě!

Kráva a trokar

Taras2
11. 9. 2019  TarasovaTerasa
Když se kráva přežere mokrého jetele, pomůže jí od smrtelně nebezpečného nadmutí trokar. Plyny vyjdou ven, kravičce se uleví a díru v boku už nějak přetrpí. Když dáte blbovi funkci, moc a razítko, nafoukne se a lékařská pomoc zde není, žádný trokar na nadmutého úředníka neexistuje. Bohužel nefunguje ani ten fatální důsledek jako u zvířat, nadmutí přežije posílen.

Jistě znáte blog D-Fensův, tento militantní sprosťák nenávidí úředníky a policii (včetně městské) tak, že je to až obdivuhodné, taková vášeň. Nedivím se mu.

Musíme si uvědomit jednu zásadní záležitost: úředníkem se stal většinou ten, kdo by se normální, produktivní a společensky prospěšnou prací nebyl schopen uživit. Nemá k tomu odborné schopnosti, vůli se poprat se životem, patřičnou píli i odolnost proti stresu. I ten nejmizernější řemeslník je pořád prospěšnější než tahle bytost s klotovými rukávy.

Úředník vzniká po odborné stránce tak, že do něj na nesčetných školeních (to platíte vy, ze svých daní) natlučou legislativu a vybaví ho pro další boj s občanem všemi možnými fígly, které samozřejmě normální člověk znát nemůže, není možné, aby si nastudoval všechny ty pitomé zákony, které vytvářejí neméně parazitní právníci (pardon, Lexi). Nemůže studovat zákony, protože musí pracovat, vydělávat peníze a z nich si platit toho parazita s razítkem, brigadýrkou, talárem a plácačkou, který mu ale v případě, že občan něco potřebuje nepomáhá, jak by se rozumělo samo sebou, ale dělá vše pro to, aby svým živitelům život znepříjemnil na nejvyšší možnou míru. To samozřejmě v případě, že nedostal všimné, pokud ano, tak se situace vyvíjí dramaticky jinak. To jsou právě ty nepochopitelné případy, kdy úředníci rozhodují ve věcně totožných případech pokaždé jinak.

Nejvýznamnější vlastností úředníka je lenost. Praxe ho poučila, že ho nikdo nepotrestá za nečinnost, za chybné zamítavé stanovisko, nikdo proti němu nepoužije sankce, když svým mnohdy svéhlavým až samolibým jednáním způsobí škodu. Pamatuji na rok 1998, kdy nabyl platnost zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Z úředníků kudy chodili, tudy z nich padaly bobky, jak se vystrašili, než časem pochopili, že je nikdo trestat nebude, že by je měli žalovat a soudit stejní paraziti, jako jsou oni sami a že tihle si vlastní větev podřezávat nebudou a kolegyním vránám oči nevyklovou. Pověstná lékařská falešná solidarita tady zmutovala na úřednickou.

Snaha odvést co nejméně práce za co nejdelší dobu je tedy nejvýznamnější vlastností úředníka a zásadní roli v tom hraje poučka, že kdo nic nedělá, také nic nezkazí.

Nejčerstvější příklad tohoto principu je Čapí hnízdo. Čtyři roky se policie a státní zastupitelství pojímají na naprosté hovadině, na „kauze“, jejíž vyhodnocení by inteligentnímu policistovi trvalo od oznámení do odložení týden. Jediné, co by přezkoumal je to, jestli Čapák uvedl do žádosti o dotaci pravdivé údaje. Pokud ano, pak je odpovědnost na schvalujících orgánech. Pokud zalhal, pak šupajdá k soudu. (Jestli byla firma vytvořena účelově, jenom pro získání dotace, totiž nehraje žádnou roli, protože to nemá právní relevanci a je tedy zbytečné se s tím zabývat. Podstatné, po schválení dotace, je už jenom to, zda byly dodrženy principy a podmínky po přidělení dotace – a ty dodrženy byly.)

A teď si představme, že by Šaroch dostal od nadřízených pokyn, aby s tím k soudu šel. Jak dlouho by asi trvalo, než by Andrej vyfasoval pravomocný rozsudek, ať už jakýkoliv? Dalších šest let? Potřebuje někdo z občanů policii, státní zastupitelství a soudy, jimž trvá vyřešení zcela jednoduchého případu deset let?

Mohl bych uvést desítky konkrétních příkladů, jak tragický je výkon státní správy včetně té přenesené na obce tak i té ministerské, tedy na úrovni nejvyšší. Mám v ruce dva ministerské elaboráty, na nichž lze prokázat, že na ministerstvech sedí puncovaní hlupáci, kteří nejsou schopni odborně zvládnout nikterak složitou problematiku a vyrábějí užvaněné zhovadilosti. Mohu doložit šest konkrétních příkladů, kdy policie nekonala, věc odložila, ačkoliv se skutek nepochybně stal, v trestním zákoníku je popsán. Mohu doložit, že krajský soud v jednoduchém řízení porušil základní princip soudního řádu – a dva nadřízené soudy to opět rozžvanily do právního bezvědomí, aniž by zjednaly nápravu. Mohu prokázat, že na investiční akci o nákladech 15 mil. Kč probendil Státní pozemkový úřad na nesmyslných a zcela zbytečných nákladech pět milionů, třetina peněz šla do luftu. Proč? Protože to organizovali úředníci, odborně neschopná čeládka, přičemž je obtížné posoudit, jestli za tím stojí jejich blbost, nebo si jenom vytvářeli prostor pro korupci ve spolupráci se stavbu provádějícími firmami.

Výše popsané poměry se začínají zajídat většině občanů a komentáře pod články pojednávajících o úředních pochybeních jsou souborem šťavnatých nadávek na pachatele.

Naduté, drzé a arogantní jednání je pro českého úředníka typické. Je to proto, že za své chyby a nepřípustné chování není trestán. Před časem pravil soudce městského soudu v debatě s kolegou, který mu vytýkal vrchnostenské chování a konání: „Ale vždyť my přece jsme vrchnost!“

Kde je ten zatracený trokar?